Cesty k sobě 3.

23. prosince 2008 v 9:48 | VaniLee |  Cesty k sobě
Třetí čás původně samostatné povídky Cesty k sobě:D


Návrat domů byl zvláštní.. Takeru po cestě už nepociťoval tu nervozitu a zlost, co před tím. Ale že by měl nejlepší náladu se taky říct nedalo.. Hlavou se mu honily jedna myšlenka za druhou, a otázka za otázkou.
Nebyl schopný usnout, nebyl schopný pořádně vnímat rozhovor, který se s ním Nabiru snažil vést.. Jen zíral ven z okna autobusu, a pozoroval kapky stékající po skle..
Veškeré Nabiruovi pokusy byly k ničemu...
Takeru byl mimo realitu, mimo opravdový svět, v naprostém vakuu sproštěn všech emocí.. Byl jako v komatu s otevřenýma očima..
********

I poslední student nakonec odešel od autobusu domů, takže mohl i Takeru.. Přehodil si tašku přez záda a zamířil pryč. Do cesty se mu postavil Nabiru s úsměvem na rtech. "K tobě nebo ke mě?"
Takeru se zarazil.. Chvíli byl zticha, jakkoby přemýšlel o smyslu těch slov.. Po několika minutách, které Nabiruovi připadali jako věčnost, se konečně nadechl k odpovědi..
"Nabiru, já.. Každý k sobě... Dej .. mi chvilku čas.."
Nabiru nechápavě zatřásl hlavou: "Počkej, počkej.. Tomu nerozumim.. Jak čas? Na co čas? No tak, už jsme spolu byli přeci tolikrát.. Nejsme po prvnim rande..." pokusil se Takerua obejmout, ale ten se mu vymanil ze sevření a o pár kroků ustoupil... "Prostě mě nech jít domů.. Samotného.." otočil se k odchodu, "Uvidíme se v pondělí.." a nechal tam Nabiru samotného a absolutně zmateného. "Cože? Ale to sou dva dny.." zavolal Nabiru za ním, ale Takeru už ho neslyšel. Nebo neposlouchal.
Nabiru nakopl neviditelný kámen, a zamyšleně zamířil do svého bytu- prázdného bytu, kde na něj nic nečeká. Jediné, co se mu v ten okamžik honiho hlavou bylo, proč to Takeru dělá.. Pro Nabirua nebylo o čem přemýšlet. Nechal kvůli němu Matsuiho, ten byl stejně jen pouhá náhrada, protože on stále doufal, že se Takeru objeví. A objevil.. Tak co teď řeší? Co ještě chce? Otrávil mu celý den.

Takeru seděl na posteli. Přemýšlel, co bude celé ty dva dny dělat?
Byl už večer. Nebylo co dělat..
Nakonec se zvedl, hodil přez sebe lehkou bundu a zamířil do města. Do cetra. Zprvu se jen tak procházel, ale když byl tak v půlce náměstí, narazil na klub. Klub pro takové, jako byl on..
Ani nevěděl proč, ale vešel dovnitř. Hlasitá hudba nemilosrdně vytlačovala veškeré pokusy o přemýšlení někam pryč z jeho hlavy. Zbyla jen otupělost.
Posadil se k baru a objednal si pití. Mezitím pozoroval muže kolem sebe.
Většina z nich tancovala, ale tu a tam se objevil líbající se pár, který po chvíli stejně zmizel někde u záchodů. Za jedním takovým párem mladých mužů Takeru znechuceně koukal. Měl pocit, že je kolem nich odporně růžová aura "lásky". Taková, jakou s Nabiruem nikdy neviděl ani necítil. Jaký s ním měl vlastně vztah, než odešel ze školy?
"Kritický pohled se tu vidí málokdy." pronesl někdo po Takeruově levé straně, a jemu to připadalo, jakoby ten melodický hlas zpíval. Podíval se tím směrem.
Byl vysoký. Černé vlasy s kovově modrým odleskem spadající na ramena se mu kroutili kolem obličeje, který vypadal neuvěřitelně inteligentně a trochu tajemně. Štíhlá, ale vypracovaná postava byla pod bílou košilí jasně zřetelná. Takeruovi to přišlo, jakoby se na něj díval démon touhy, bůh vášně. Černý anděl, který v Takeruovi vzbouřil všechny otupělé smysly. Krev se mu vařila, a cítil, jak se mu nahrnula do tváří.
"Ehm.. Pokus o rozptýlení nevyšel.." konstatoval Takeru a zadíval se muži hluboko do zlatavých očí. Pokus o slabý úsměv.
"Chápu. Ne každý den vyjde podle našich přání. Mohu přisednout?" zeptal se, ale na odpověď nečekal a uvelebil se v těsné Takeruově blízkosti. "Já jsem Alen." představil se.
"Takeru." zamručel neurčitě Takeru a raději se tvářil, že pije.
Alen si obědnal vlastní pití a zprvu tiše pozoroval kysele se tvářícího Takerua. "Nejste moc hovorný?" "Nemám důvod být.. Navíc si s vámi nemám co říct.. Neznám vás.."
"Tak se můžeme poznat ne? Na tom není nic těžkého.." opáčil Alen, "Nebo si můžeme jít zatancovat, ne?"
Takeru se snažil najít výmluvu, ale nějak mu to nešlo.. Měl sice z černovlasého muže zvláštní pocit.. Nakonec.. Přece na tom nic nebylo.. Zatancovat si, pobavit se.. Nazávazně si popovídat. "Tak jo.." odložil pití a vyšel na parket. Alen, kterému na tváři hrál spokojený úsměv, šel za ním.
Vír tance je zcela pohltil. Takeru nevnímal nic kromě hudby, jeho a Alena, který se ho při tanci dotýkal jako nikdo jiný před ním..
Proplétali svá těla v rytmu svůdné hudby, mimo veškerý čas a prostor.
Takeru si ani neuvědomil jak se to všechno stalo, a najednou stál přišpendlený na stěnu chodby vedoucí s toaletám, a Alen ho vášnivě líbal na jeho již opuchlé rty. Sjížděl mu rukou po hrudníku a neúprosně mířil rukou do slabin. Když se dotkl okraje Takeruových kalhot, Takeru se konečně probral z tanzu. "Ne!" vykřikl slabě a snažil se odlepit se od Alenova chtíčem posedlého těla. Musel se tak chvíli zmítat, než Alen konečně pochopil, že vážně nic nebude.. Pustil Takerua, který se svezl podél zdi k zemi a sám si opřel rozpálené čelo a chladnou zeď. Nevěřícně se uchechtl. "To je neuvěřitelný.."
"Promiň.. Já.. Nemůžu.." omluvil se Takeru trochu vyklepaně. Nemohl uvěřit, že Nabirua málem podvedl.. Ale bylo by to vůbec podvádění? Když mezi nimi.. Co vlastně mezi nimi bylo? Z myšlenek ho vytrhnul Alen, stále si chladící čelo o zeď. "Proč ne? Proč sakra vždycky, když potám někoho zajímavého, tak je buď zadaný, nebo moc morální..."
"Mám .. mám přítele.." vysvětlil Takeru, že patří k té první skupině.
"Neříkáš to moc přesvědčivě.." zabručel Alen a svezl se vedle něho.
"Ono,.. Neni to jednoduchý.. Dlouhý příběh.." breptal Takeru nešťastně.
"Tak mi ho pověz.. Já mám času dost." vybídl ho Alen a koukal na Takerův zmatený výraz..
"Tady?" "Můžem ke mě, nebo k tobě... Čistě nezávazně, samozřejmě.." dodal trochu kysele, ale s určitým zájmem.
Takeru chvíli mlčel a přemýšlel o té nabídce.. Nic přece nebude. Žádný podvádění.. Jen si popovídají.. "Tak.. K tobě?"
"Dobře, tak vstávej.." Alen pomohl Takeruovi na nohy. Oba byli trochu přiopilí. Možná právě proto Takeru Alenovu nabídku přijmul.
Společně, za zvájemného podpírání se pomalu odloudali k Alenovi do bytu, který byl dva bloky od klubu. Uvnitř se svalili do křesel a rozdejchávali tři patra schodů.
Alen pak přinesl něco k pití a vybídnul Takerua, aby mluvil. Netrvalo dlouho, a Takeru se plně ponořil do vyprávění svého ne příliš šťastného příběhu. Bylo to nadlouho, ale zdálo se mu, že to Alena docela zajímá. Minimálně se alespoň tvářil, že ho poslouchá, a to Takeru potřeboval. Potřeboval aby ho někdo vyslechnul, potřeboval si popovídat o všem co za poslední necelé tři roky prožil..
*******************************

Když po dlouhé době Takeru konečně ukončil své vyprávění, Alen si pozorně prohlížel jeho obličej.. Zdálo se, že o něčem přemýšlí.
"Už chápu.." řekl nakonec, "..Takže... ty jizvy po celém hrudníku a zádech máš od toho sensei.." konstatoval.. "Víš, nejdřív sem myslel... Měl si v očích takový strach... Že.. Že tě bil ten tvůj přítel." přemýšlel Alen nahlas..
Takeru zavrtěl hlavou. "Zezačátku jsem ho nanáviděl... Ale pak.. Začal mi pomáhat. A.." Takeru se sesunul na zem, "a když jsem se... On- mě opustil. Nebo sem ho opustil já? .. Já nevím..." Takeruovi začali po obličeji stékat velké slané slzy, které mu začali máčet vlasy i tričko.
Alen k němu došel, klekl k němu a pevně ho obejmul. Bylo mu ho líto.. Byl zmatený a nešťastný. Chtěl mu nějak pomoci, ale nevěděl jak, když byli oba opilí, tak ho jen držel a utěšoval ho.
Takeru se mu těsně mačkal na hrudník a třásl se, jakoby bylo hodně pod nulou. "Alene.."
"Ano?" "Vím, že se neznáme.." začal Takeru, "Ale, .. Buď můj přítel.. Nejlepší přítel.." zaprosil Takeru zoufale. Potřeboval přítele, který by ho poslouchal a Alen to dělal.. Poslouchal ho, i když by mu mohl být úplně ukradený..
Alen se slabě pousmál. Takeru se mu líbil. Nejen, že ho přitahoval fyzicky, ale v jeho očích byla inteligence, kterou u svých příležitostných známostí nikdy nepoznal.. Byl to úžasný člověk, i když nešťastný. Alen mu chtěl pomoci. Chtěl pochopit jeho složitý život, a být mu nablízku, kdykoliv by potřeboval. Nechápal proč to nebylo jako vždycky.. Jedna noc a ahoj. Možná jen už taky pořeboval někoho, s kým by mohl řešit vše, co ho napdane. Opravdového přítele. A Takeru mu právě dal možnost jednoho takového mít. "Budu." přijal to stučně, ale šťastně.
"Děkuju." šeptl Takeru. "Já tobě taky." opáčil stejně tiše Alen usínajícímu novému příteli.
Stoupl si a zvedl ho do náruče. Položil na gauč a přikryl dekou. Musel bojovat z touhou ho alespoň políbit, ale neudělal to a šel si radši lehnout.
************************

Takerua probudila lákavá chuť čerstvě uvařené kávy. Probudil se v, pro něj neznámé, místnosti. Vyjekl a hned zkonroloval oblečení. Oddychl si,
když se ujistil, že kalhoty i košile jsou na správném místě- tedy na jeho těle.
Začal si plně uvědomovat nastupující kocovinu a se zaúpěním se svezl zpátky na gauč kde spal. Rozhlédl se, kde je, a snažil si vzpomenout co se včera vlastně všechno dělo..
Klub, pití.. Hodně pití.. Pak.. Černé vlasy, krásné tělo..
"Dobré ráno." pozdravil někdo z kuchyně a za chvíli se Takeru vpíjel do zlatavých očí.
"Eee... Aa.. Alen.. Ahoj.." vykoktal Takeru a ještě jednou zkontroloval, jestli jsou kalhoty opravdu stále na svém místě.
Alen se jeho reakci zasmál. "Byli sme opilí, ale nic nebylo.." ujistil ho a podal mu hrnek s kafem. Takeru ho vděčně přijal. "Díky. Vážně nic.?" nedořekl ale naznačil.
"Ne, jen jsi povídal.. Hodně povídal..."
"Ježiš.." zhorzil se Takeru a chytil se za hlavu. "Jestli sem plácal nějaké hovadiny.. Vážně sorry..." omlouval se..
"No, pokud Kawazoe a Nabiru vážně existují, tak jsi s největší pravděpodobností hovadiny nekecal.." pousmál se Alen a upil ze své kávy..
"Takže.." Takeru netušil, co by řekl..
"Takže.. Ta nabídka asi platit nebude, co?"
"Jaká nabídka?!" tohle ráno bylo pro Takerua samé překvapení..
"Klid.. Nabídka přátelství." vysvětlil Alen a vpil se Takeruovi zase do očí.
"Přátelství.." Takeru se nad tím zamyslel.. " A tys..? Přijal, nebo ne?"
"Přijal.. Přítele bych docela pořeboval.."
"Aha.. Tak.. Tak proč ne..? Taky bych ho pořeboval.. Ale to asi.. ehm.. víš.."
"Fajn.." Alen Takeruovi podal ruku a ten ji přijal. "Přátelé.."
"Jo.."
"Budeš snídat??" zeptal se Alen, když ranní formality ukončili.
Odpovědí mu bylo hlasité zakručení Takeruova žaludku. Takeru sám troch zrudl. "Jo, budu."

Snídaně proběhla v klidu. Povíali si o všem a o ničem. Takeru nasytil prázdný žaludek. Kocovina trochu polevila, a oboum jim bylo docela dobře.
Dobře do té doby, než si Takeru uvědomil, že je sobota.. Ještě dnešek a zítřek, a pak bude muset jít do práce.. A tam potká Nabirua.. Začalo v něm pracovat svědomí.
"Děje se něco?" zeptal se Alen hned, jak si všiml Takeruova měnícího se výrazu.
"Hmm Jo. Ne.." povzdechl si, "V pondělí..Budu muset do práce.."
"A za Nabiruem, co?" dokončil za něj myšlenku Alen.. "Víš, upřímně bych byl radši, kdybys to s nim skončil, ale... Měli byste to vyřešit.. Ty bys to měl alespoň zkusit.. Přiznej, že ti na něm záleží.."
"No právě." připustil Takeru nerad.
"Aspoň to zkus.. Pokud to nepůjde, víš kde najít podporu.." mrkl na něj Alen a s chutí ze zakousnul do obloženého chlebu.
"Když myslíš.." takeru pokrčil rameny. Alespoň to zkusí. Za to přeci nic nedá.
"Vim." zasmál se Alen, který musel mít nutně poslední slovo.
Takeru nevěřícně zavrtěl hlavou a po dlouhé době se zasmál.
*****************************

Výkend uběhl rychleji, než by Takeru kdy čekal.. S Alenem se šli podívat do města na nějakou výstavu, a hodně času strávili povídáním a vyprávěním svých životních příběhů a zkušeností.
Alen byl neuvěřitelně pozorný, a i když se spolu znali teprve chvilku, Takeru měl na konci výkendu dojem, že ho zná snad celý život.
V neděli večer se rozečli s úsměven na tváři každý do svého bytu. Takeru Alenovi slíbil, že se brzy ozve, a poroferuje mu co se za tu dobu dělo.


Když se v pondělí ráno probudil, všechny mraky byli pryč.. Sice si ještě nevěděl úplně rady s Nabiruem, ale pevně doufal, že to dokáže vyřešit za pochodu. Když se sprchoval, pobrukoval si oblíbenou melodii, když si dělal snídani a svařinu, málem při rozkrajování bagety tančil. Bylo mu dobře.. Díky Alenovi, který ho vyslechnul a pokusil se mu poradit.
Takeru věřil, že dobře..
Vyšel z domova o chvíli dřív, aby si mohl připravit věci do tělocvičny. Bude mít, jako každé pondělí, nejvíce hodin.. Ředitel chtěl asi studenty po výkendy vždy pořádně rozhýbat, tak mu do rozvrhu dal na pondělí co nejvíc hodin, které mohl odučit.
V malé tělocvičně se klidně rozcvičoval, aby vydržel tempo s některými hyperaktivními studenty, a těm pomalejším, aby byl příkladem.
Na dvoukřídlé dveře někdo zaklepal. "Pojďte dál.." houknul za sebe Takeru a doběhl ke své flašce s pitím, aby uhasil žízeň.
"Ahoj." ozvalo se mu za zády. Takeru ten hlas okamžitě poznal, a stalo se přesně to, čeho se obával. Zrudnul, zkameněl a nebyl se sebe schopen vydat pořádnou souvislou větu. "A-ahoj."
Nabiru se na něj starostlivě díval. "No,.. Tak jaký byl výkend? Volal jsem ti domů a nikdo to nebral.. Měl jsem strach.."
Takeru se uklidnil při vzpomínce na Alena, který ho jakoby nakopnul k tomu aby jednal..
"Jo,.. Vyrazil jsem si ven. Nechtělo se mi sedět doma. Byl jsem u kamaráda." vlastně ani toli nelhal. Jen si upravil pravdu tak, aby Nabiru neměl zbytečná podezření.
Nabirův pohled se změnil z ustaraného na nachápavý. Měl dojem, že Takeru od sebe všechny odháněl jak to jen šlo, takže mu přišlo trochu divné, že se najednou zmínil o kamarádovi.
Takeru tušil, co si Nabiru asi myslí. "Nemusíš znát všechny mé známé." podal mu nicnevysvětlující vysvětlení s lehkým úsměvem.
Nabiru si nervózně odkašlal.. "No, tak já půjdu.. Za chvíli mi začne hodina.." otočil se na podpatku a zamířil k dvoukřídlím dveřím.
Takeru potřeboval něco udělat. Chtěl přece, aby se to mezi nima vyjasnilo.
"Co kdybychom si zašli na večeři.." vylétlo mu z pusy aniž by nad tím dvakrát dlouze přemýšlel.
Nabiru se zastavil a pomalu se na Takerua otočil.
"Odpoledne nemůžu.. Dneska učim skoro bez přestávky." dodal podpůrné vysvětlení a snažil se mile usmívat.
Nabiru na něj nevěřícně civěl. "To.. Jako..?" "Na večeři.. Jídlo, víno, konverzace, však víš.." pokračoval Takeru dál, "Napadlo mě, že by ses pro mě mohl- tak v sedm- stavit.. Procházka, na náměstí je teď restaurace se zahrádkou. Vypadá to tam pěkně.. Hodilo by se ti to?"
Nabiru chvíli lapal po dechu. Nechápal tu bleskovou proměnu, která se s Takeruem stala.
Nakonec se ale přecejen vzpamatoval. "Jo, jasně.. V půl u tebe.. Budu tam.." dostal ze sebe a zářivě se usmál. Úplně z něj přetékalo štěstí, když si uvědomil, že to Takeru asi myslel vážně.
Zazvonilo na první hodinu a do tělocvičny se vřítily šestnáctileté a sedmnáctileté studentky. Tělocvičnou se rozlehl jejich křik a smích. Nabiru na Takerua už jen mávl a spěchal na vlastní hodiny.
Takeru se usmál a začal se věnovat své práci: "No tak, holky! To jste studentky střední školy!" odpovědí mu byl hlasitý smích a pár poznámek o těžké pubertě.
****************

Až teprve na konci vyučování se dostal k mobilu a posla svému novému příteli trochu ješitnou esemesku o jeho pokroku s Nabiruem. Odpověď byla rychlá a kladná. Alen ho pochválil za jeho překonání strachu. Takeruovo už skoro neexistující sebevědomí se nafouklo do normální velikosti.
Takeru se převlékl a rychle pospíchal domů, aby se sebe stihl smýt špínu celého dne, než přijde Nabiru. To se mu jen taka tak povedlo. Zrovna, když přez sebe přehodil čistou černou košily, se ozval zvonek. "Už jdu.." zavolal ke dveřím. Dopnul košily do kapes nastrkal peněženku a telefon, a vyběhnul z bytu.
Neušlo mu, že i Nabiru je vymydlený a hezky upravený. Slušelo mu to. Dlouhé vlasy mu volně spadaly k ramenům a ještě víc vykreslovaly jeho krásný obličej.
"Sluší ti to." řekli zcela nastejno. Zasmáli se.
"Tak půjdem?" zeptal se Nabiru pln očekávání. "Jasně že jo. Přece tu nebudeme celý večer stát na schodišti."
Vyšli před dům a vycházkovým krokem zamířili k náměstí.
"Jsem rád, že jsme si někam vyšli. Dlouho sme spolu nikde nebyli.." pokusil se začít rozhovor Nabiru.
"Nikdy.. Jsme nikde nebyli.." opravil ho Takeru, který pro tentokrát vynechal jízlivý tón. "No, vidíš.. Ani jsem se nezeptal, jaký jsi měl výkend, Nabiru?"
Nabiru znervózněl. "No, mohlo to být lepší.. Byl jsem doma. Hlavně. že ses bavil ty.."
Pomalu vešli na krásně osvícené náměstí. Nohy je vedli k restauraci, zatímco vedli rozhovor o nepodstatných věcech. Bylo jim příjemně.

Po dobrém jídle, mnoha skleničkách vína, a neméně narážkách na společně strávené noci se vydali zpět. "Co kdybych ti něco ukázal?" zeptal se Nabiru tajemně, když procházeli kolem parku. "Jen do toho." přikývl Takeru a povzbudivě se usmál.
Nabiru ho vzal za ruku, ne jako milenec milence, jen aby ho vedl, a zamířil do parčíku.
Uprostřed, kam moc lidí už nechodilo bylo malé jezírko, od kterého se teď odrážel měsíc v úplňku a dával tomu místu kouzelnou atmosféru.
Takeru užasle vydechl a stiskl Nabiruovu ruku ještě o něco víc. "To je- krása."
"Proto ti to ukazuji," pověděl mu Nabiru do ucha, "Chci s tebou sdílet všechno krásné." dodal a jemně mu skousl ušní lalůček. Pomalu si sedal na měkkou trávu a Takerua táhl s sebou.
Když seděli, opatrně ho obejmu kolem pasu, a položil mu hlavu na rameno. "Měl jsem o tebe strach. Je mi to tak líto, že sem tě tam nechal.. Promiň mi to prosím tě.." šeptal Takeruovi, který naprosto nevěděl, co by mu na to měl říct. Rozhodl se mlčet. Vzal Nabirua jemně za bradu a lehce, jako by to bylo poprvé, políbil na rty.
Nabiruovi se rozzářili oči. " Bál jsem se, že už to nikdy neuděláš, když...." větu raději nedokonči a opětoval Takeruovi motýlí polibky s nezkrotnou touhou po něm.
Něžné polibky a jemné mazlení rtů nakonec přešlo do milostné hry jazyků.
Takeru a Nabiru společně ulehli do trávy. Oddávali se sobě navzájem, mazlili se, líbali se a veškeré špatnosti byly rázem zapomenuty.
Nabiru věnoval plnou péči jeho rtům a zároveňmu začal jezdit rukou po hrudníku. Když mu ji dal pod tričko, na kůže se Takeruovi udělala husí kůže a na chvíli přestal dýchat.
V jeho očích viděl Nabiru strach. Rty přesunul k Takeruovu uchu. "Neboj se. Nikdy bych ti neublížil." šeptal mu a utěšoval ho tak dlouho, dokud se Takeru nepřestal podvědomně třást, a pevně ho neobejmul kolem krku. "Pojďme domů, Nabiru." požádal ho Takeru a zíral na hvězdami poseté nebe. "Ještě nemůžu.."
"Však já počkám.." uklidnil ho Nabiru, "Půjdem domů. Půjdeme spát."
***************************

Takeru se probudil velmi brzo. Obrátil pohled k Nabiruovi, který stále klidně oddechoval vedle něho. Když se v noci vrátili, Nabiru chtěl odejít k sobě, ale Takeru ho nepustil.
To, že se s ním ještě nemohl milovat neznamenalo, že ho nechce mít u sebe.
Lehli si spolu do postele, a ještě dlouho se mazlili a šeptali sladká slova, která je navzájem uspávala.
Pomalu vstal, a po špičkách odešel do koupelny, aby se mohl osprchovat.
Spustil teplý proud vody, a nechal si ho volně spadat na záda.
Po pár minutách se mu kolem hrudníku ovinuli Nabiruovy svalnaté paže a pevně si ho k sobě přitiskly. "Dobré ráno." pozdravil Takerua a políbil ho zezadu na krk.
"Nejlepší za dlouhou dobu." odpověděl Takeru, který v tom okamžiku málem vrněl blahem.
"To jsem rád." Nabiru ho otočil čelem k sobě a vtiskl mu polibek na dobré ráno.
Takeru vzal mýdlo a začal svému partnerovi mydlit záda. Ten ho zatím hladil všude, kam dosáhl a broukal mu do ucha nějakou neznámou melodii.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 BaBiBa BaBiBa | Web | 8. ledna 2009 v 10:32 | Reagovat

Ano, přiznávám, je to hrozná slaďárna, ale i já jsem jenom člověk, takže musím uznat, že je to moc povedený...

(Ale jestli se Alenem něco nezvrtne, tak mě vomejou.)

2 vettel vettel | 27. ledna 2009 v 17:44 | Reagovat

Hele, dej toho Alena pryyyyč!!!!!!!! Jestli nějak negativně ovlivní tuhle nechutně sladkou romantiku, tak si du dát mašli! Já sladký ráááda:-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama