Kinshi Koi (1. díl)

18. dubna 2009 v 14:30 | VaniLee |  Kinshi Koi
Slavnostně prohlašuju, že jsem nalezla důvod, proč jsem měla své temné období... Byl to nedostatek cukru (přesněji řečeno sladkého) v krvi..
On když se člověk podívá, kolik je tu povídek, a kolik z toho je happyendů, chytá depresi.. Buď ti lidé umřou, nebo se rozejdou, nebo to byl jen úlet a samí blbí poznámky...
A jak mi tak ze sebe bylo špatně, hledala jsem si povídky...
narazila na jednu extrémně sladkou.. Ale byla značně čtivá (podle mích měřítek, vim, že se ti to BaBiBo moc nelíbí), a za necelej tejden sem měla těch asi šedesát dílů (má to dvě série) přečtených..
O následující depresi, že nic neumim (což je pravda) tu nebudu déle psát, a konečně se dostanu k tomu, proč jsem tu tak žvanila...
Právě kvůli nedostatku sladkýho jsem se rozhodla něco takového napsat...
Něco naivního, šáhlýho, nepravděpodobnýho atd. atp....
Původní nápad byl napsat jednorázovej twincest, ale trochu se to zvrtlo, a po osmi a půl stránce jsem se nikam nedostala... Tak to bude hold na pokráčko, trochu to zkoplikujem jinýma vztahama hlavních hrdinů, a vůbec to malinko protáhnu, takže než k něčemu dojde, tak vás to už dávno nebude zajímat...
Má to cenu vůbec číst??? ..... No, to je jedno... Pokud získáte odvahu, užijte si ti, pokud ne... vaše věc...
Japonský název má svůj důvod, protože v češtině nebo angličtině by to znělo příšerně béčkově.. Ne že by to nebylo...


1. kapitola


Velkým domem na předměstí se ozvalo vzteklé volání a naléhavý křik.
Dvě černé dogy, každá ležíc na posteli svého pána, zastřihaly ušima a zoufale se rozštěkaly- ten příšerný zvuk, který slýchaly skoro každé ráno už dva roky, jim trhal uši.
Pod hromadami dek a polštářů se na obou postelích, podobných malým letištím, něco pohnulo.
"Co.." "Zas.." "Ječí.." ozývalo se nastřídačku ze dvou pokojů propojených obloukem ve stěně mezi nimi.
Do jednoho z nich o dvě sekundy později vtrhla vysoká rudovláska zabalená v příliž krátkém ručníku a s mokrou hlavou. "Olivere! Teodore!" zakřičela na ně, stojíc v průchodu mezi pokoji, aby na oba uzlíčky polštářů, peřin a organické hmoty dobře viděla, "Kterej z vás to byl?! Kdo mi tam zas nastavil ledovou vodu!!"
"Neřikej mi tím jménem, Emo!!" ozvalo se jednohlasně z podobou peřin. Uzlíčky se začali pohybovat, až se mezi haldou látky objevily dvě rozcuchané hlavy. Jedna dlouhovlasá zrzavá, druhá násilně odbarvená na blond a ostříhaná na krátko. Bratři upřeli na Emu dotčený pohled- probudila je, ječela na ně, a ještě si dovolila nadávat jim jmény. Pro výstřednost svých rodičů ohledně výběru jejich jmen neměl ani jeden sebemenší pochopení či omluvu. Oba je ze srdce nesnášeli.
"A jak vám mám asi tak řikat, vy podlí parchanti? Hej ty zmetku, co mě nenecháš jedinkrát se vysprchovat v klidu? Bohužel je to dlouhý..." ušklíbla se jejich starší sestra pohrdlivě a dala nosík ještě víc nahoru, než jej nosila normálně, "Včera barva místo šampónu- máte kliku že to byl jen přeliv-, dneska ledová voda.. Počkejte, až se naši vrátí.." pohodila vlasy, na kterých byl stále ještě poznat včerejší atentát na ně spáchaný. Podezřelé tmavé fleky neidentifikovatelné barvy ale už nezářily tak jasně, jako den před tím. Ema strávila půl dne pod sprchou a tu druhou si do hlavy mydlila značkový šampón, aby se té hrůzy zbavila.
Dogy sklopily uši k hlavám, a s nezájmem o Eminu osobu se roztáhly po postely, aby zabraly co nejvíce místa. Dlouhovlasý chlapec protočil znuděně panenky a prásknul sebou zpět do peřin, "Dobrou noc.." zabručel, a zmizel pod jednou ze svých dek.
Blonďák se ušklíbl a změřil svou polonahou sestru pohledem, "Naši nám nic neudělaj.. Přebalej si kufry a pojedou na další služební cestu. Vždyť ani nevědi, kterej z nás je kterej.. Prober se." zaťukal si prstem na čelo a následoval příkladu svého jednovaječného bratra.
"Olivere, nebuď drzej!" okřikla ho Ema. Odezvy se jí ale nedostalo. Oliver přešel k okázalé ignoraci do doby, než jej přestane oslovovat jménem..
"A oba vztávat.. Teď!" komandovala je- bezvýsledně. V obou pokojích se zase rozlehlo spokojené oddechování dvojčat i psů. Ema zakvílela a prosila Boha o milost. Došla k Teodorově posteli a sedla si na ní. Doga na ni znechuceně pohlédla- znesvětila jejich posvátné místo. Ema na ni nenápadně vyplázla jazyk a v duchu ji proklela až do vzdálené budoucnosti. Upřela nešťastný pohled na deku, pod kterou se skrýval méně hádavý bráška, "Teo, prosím.. Vzbuď ho.." kničela.
Teo si sedl, nespal. Jen se nehodlal účastnit další stejné hádky s jeho sestrou. Stačilo, že se v tom vyžíval Oliver. "Proč?" zeptal se a upřel na sestru velké světle zelené oči s neustále štěněčím výrazem.
Ema si povzdechla. "Předpokládám, že netušíš kolikátého je.." broukla smířlivě. Teo byl její oblíbenější bratr. Rád četl, kreslil, a vůbec byl takový klidnější, než jeho dvojče.
Teo zavrtěl hlavou a zamžoural po kalendáři, který už stejně dva roky nebyl platný.
"Teo," protáhla Ema zničeně a zvedla se z postele, "1. září.. Jdeme do školy.." upozornila ho, a šla se zkrášlit do koupelny.
Teodor si uvědomil, co to znamená. Vyletěl z postele, jak neřízená střela. Doga na něj upřela ublížený výraz umírajícího zvířete. "Promiň, Arko.." houknul Teo přez rameno, a hnal se k bráchovi. "Olivere!" křikl na něho a skočil mu na postel. Začal ho vyhrabávat z pod peřin a polštářů , pod které se schoval. Ozvalo se zamručení, nadávka na vlastní jméno, a Oliver vykoukl, "Co je? Teo, neblbni, je šest.." zabručel a jal se zas ukládat ke spánku.
"No právě! Hele, ty Beckhame, vstávej, jdem do školy! Chápeš to, gympl?! Musíme vztávat.." hučel Teo. Stál zapřený v posteli, a snažil se z Olivera servat peřinu, kterou křečovitě držel.
"No- Tak!" heknul , deka povolila, a Teo se rozlétl pokojem. S hlasitým zaduněním přistál na zemi. Bolestí vykřikl, a hodil po bratrovi první věc, která mu přišla pod ruku- jeden z mnoha míčů, které Oliver vlastnil, a to ten na americký fotbal, na který od Vánoc nikdo nesáhnul. "Tele pitomý.." zahučel, "Nekoukej na mě tak blbě, Anko." obořil se následně na druhou dogu, která, kdyby mohla, zvedla by obočí. Uraženě se zvedla a šla si hupsnout na postel ke své sestře Arce.
Oliver hodil míč zpátky a konečně se posadil na kraj postele. Spustil nohy dolů a trochu provinile kouknul na Tea, "Seš celej?"
Teo se pomalu sbíral ze země, "Nevim, musim zkontrolovat, jestli mi někde něco nechybí." odpověděl s mírným úšklebkem. Opatrně se protáhl, a když zjistil, že je celé jeho tělo v kompletu, úlevně si oddechl.
Oliver pohupoval nohama a koukal zarytě do země.. Teo zvednul jedno obočí se přisedl k němu. Sykl, protože ho trochu zabolela kostrč. "Co je?" zeptal se. Takhle bráchu normálně nevídal.
"Nic.." zahučel Oliver, "Jen.. Je to divný. Neuvidíme nikoho.. Od nás.. Koho známe.. Víš.." měl ještě něco na srdci, ale jeho hlas zanikl v Teodorově smíchu. Ten se válel v peřinách a velmi dobře se bavil, "Ty seš vážně pako, Oli.. Na takovýhle nervy mám právo akorát já... Navíc, Ema nás tam bude na začátku vláčet jak dva doplňky a peskovat, takže se nestresuj.. Za chvíli nás tam bude díky ní znát celá škola.." řekl, když se konečně dokázal relativně uklidnit.
Oliver se ušklíbl, "Pravda, konečně bude moct vyvést své dva milované bratříčky.. Jen nevim, jestli jsem jí do toho pití včera nasypal dost soli.." zamyslel se.
Teodor se plácl do čela, a zmizel s pokoje. Oliver stihl zaslechnout akorát: "..ás zase přerazí."



"Eeemoo.. Dělej!" křičeli chlapci do druhého patra od hlavních dveří, ve kterých netrpělivě přešlapovali. Anka a Arka "umíraly" zavřené na zahradě, a za boha nechtěly pochopit, že do školy s pánečky doopravdy nemůžou, jak se jim to snažil Teodor asi hodinu vysvětlit..
Když oba volání na sestru přestalo bavit, oznámili jí, že má pět minut, jinak nestihne autobus, a šli si po svym. Přesněji řečeno, Oliver si začal kopat s míčem a Teodor si sednul mezi azalky a začal skicovat jeden květ. Nezbytné desky měl samozřejmě u sebe, stejně jako tužku, a bez nich z domu vycházel jen velmi zřídka, a to jen za podmínky, že je měl někde, kam se pro ně bude moci kdykoliv vrátit. V tašce, kterou měl hozenou vedle na zemi se schovávala knížka. Tušil sice, že na ní nebude mít čas, ale jistota je jistota..
Oba byli natolik zabraní do svých koníčků, že ani neocenili sestru, která to stihla dokonce celou minutu před jejich odchodem na zastávku. Bylo úplně jedno, jestli vstávala o hodinu dřív, nebo o dvě. Nikdy nevyšla dostatečně předem.. Bylo skoro sedm.
Tři sourozenci se vydali vstříc škole. Ema za starýma známými, dvojčata vstříc novým přátelům.
Na zastávce do města přešlapovali další tři minuty, než se autobus uráčil se zpožděním přijet. Ema zamumlala něco o "tom příšernym řidiči, co neumí hodiny", a nastoupila do autobusu, táhnouc za sebou oba bratry.
Zamířili až úplně dozadu, kde byla, překvapivě, volná sedačka s pěti sedadly. Usadili se na ně. Ema se pozdravila s nějakým svým známým, a po pár minutách zdvořilostních formulí a seznamování s Oliverem a Teodorem, o ně naprosto ztratila veškerý zájem- přesunula ho na onoho známého.
Oliver si pustil do uší hudbu. Jedno sluchátko nabídl Teodorovi, který bezduše koukal z okna, a ten ho po chvíli s úsměvem přijal. Strčil si ho do ucha a začal koukat po lidech v autobuse. Mnoho z nich spalo, někteří si četli, někteří poslouchali, nebo se snažili ignorovat okolí. Teo si povzdychl. Ti lidé ho znechutili. Svými otrávenými pohledy a nevrlým mručením mu zkazili euforii a očekávání na novou školu.
Autobus zpomalil a zastavil u poslední zastávky před městem. Dovnitř nastoupili dva chlapci, přibližně stejně staří, jako byla dvojčata. Jeden rozverně pokukoval po každé ženě a dívce v autobuse, druhý jen klidně kráčel, s pohledem připíchnutým na zadní okénko autobusu. Byl oblečen v bílé košily a tričku, na nohou měl jednoduché džíny s černým páskem. Pohodil černými vlasy a zaplul na sedadlo před Teodorem, který na něj celou dobu nepokrytě zíral. Až když se usadil, Oliver si všimnul bratrova výrazu a s potutelným výrazem do něj šťouchnul, "Zavři pusu.." poradil mu potichu. Teodorův nezájem o dívky nebral špatně, měl brášku rád takový jaký byl, a alespoň víc "zbylo" na něj.
Teo mu vrazil loket mezi žebra a zasyčel něco o blbejch poznámkách a špatném zhodnocení situace, protože on NEZÍRAL.
Raději ale sklopil pohled k podlaze, za což ho bratr obdaroval výbuchem smíchu.
Černovlasý si jich nevšímal, přestože mu přišlo podivné, že se blonďák začal smát, až v jeho přítomnosti.
Uběhlo několik nekonečných minut, kter so postupně protáhly v půl-hodinu. Teodor se strašně nudil. Knížka nezabírala, protože se mu za skotačících písmenek dělalo špatně. Neměl rád autobusy, a jen útrpně vydechl. Zadoufal, že Ema na počtvrté ten řidičák udělá, a do školy je bude vozit ona. Zadíval se z okna, za kterým se míhaly stromy, domy, auta a mnohá sídliště velkého města. Teprve teď na něj začla dopadat nervozita z nové školy.
Jak je přijmou? A hlavně jeho, a jeho.. odlišnost? Dokážou se přez to přenést, nebo bude zase trpět, jako poslední rok na základce.?
Nervózně se zavrtěl v sedačce, a nohou omylem kopnul sedačky před sebou.
Černovlasý se odlepil od opěrátka a prohnul záda. Otočil se na Teodora, který "sklopil uši" a snažil se sám sebe přesvědčit, že tam vůbec, ale vůbec neni. V duchu si peprně nadával, a čekal, až mu černovlasý chlapec jednu vrazí. Tvářil se totiž přinejmenším velmi nebezpečně.
Oliver zrovna včas zpozorněl, a když viděl, co se děje, rychle zpražil černovlasého pohledem typu- šáhni na něj, a šáhnu já na tebe, a to se ti ani trochu nebude líbit, "Nějaký problém?" otázal se nonšalantně. Oproti svému o pár minut mladšímu bratrovi měl sebevědomí až až. Bylo skoro neuvěřitelné, jak měla jednovaječná dvojčata rozdílné povahy.
Černovlasý se studeně usmál, změřil Olivera pohledem, a se stejnou grácií odpověděl, "Ne, jen to štěně má trochu problém udržet se na místě..." kývnul k Teovi hlavou, ale ani se na něj neobtěžoval podívat. Z úst mu přímo tekl sarkasmus.
"Omlouvám se.." pípnul Teo, který měl z onoho chlapce přinejmenším hrůzu, a vsáknul se do sedačky co nejvíc.
Ema se konečně obtěžovala všimnout si, že se něco děje. Koukla na cizího chlapce, který se škaredil na oba brášky, a protočila panenky. "Proč musí bejt první člověk, kterého ze školy potkám, zrovna on.." povzdechla si otrávěně.
Chlapec jí pohled opětoval, "Taky tě rád vidím.." a otočil se zpět ve směru jízdy autobusu. "Pipina.." utrousil.
"Pitomec..." zanadávala Ema, a konejšivě se podívala na Teodora vsáknutého do sedačky. Zamračil se na ní, a otáveně kouknul přez Olivera na okno- to to pěkně začíná. Musí mít neustále takovou smůlu?
Autobus zastavil na potřebné zastávce, a dvojčata s Emou, která se ještě rozloučila se známým, vystoupili. Ema se automaticky ujala vedení, a klidně kráčela vstříc novému školnímu roku.
Oliver si cestou třískal s hopíkem o zem- nějaký míč prostě po ruce mít musel-, a Teodorovi se zas trochu vrátila dobrá nálada, protože byl pryč z toho smradlavého autobusu. Na černovlasého po chvíli zapoměl- zmizel mu z dohledu, nebylo nutné se tím dál trápit.
Na konci ulice se objevila velká bílá budova, před kterou se začali hromadit studenti. Dívky na sebe zběsile mávaly, a velmi hlasitě dávaly najevo radost, že se zase vidí. Chlapci se zdravili střízlivěji. Většinou si jen tak plácli, nebo pokývli hlavou. Viděli se tolikrát, že jim přišlo zbytečné u toho hystericky ječet a plácat při tom rukama do všech směrů, popřípadě olíbat všechno živé, co jim přišlo pod ruku.
Ema sebejistě zamířila ke smíšené skupince starších studentů, vesele se s nimi pozdravila, a sem tam do někoho přítelsky žďuchla do boku.
Oliver i Teodor stáli zaraženě kus za ní, a rozhlíželi se po ostatních lidech.
"Kluci.. Kluci?" houkla na ně Ema, a gestem ruky se přivolala k sobě.
Došli k ní, a Teodor najednou pocítil nutkavou touhu utéct domů- zhrozil se všech těch cizích lidí, a nenápadně se schovával Oliverovi za zádama.
Ema je popostrčila do středu skupinky a sladce se usmála, "Tak, to jsou oni.. Ta peroxidová hlava je Oliver," představila prvního bratra, který při vyslovení jeho jména vytvořil maximálně zhnusenou grimasu, "ale radši na něj volejte Hej ty!, protože svý jméno nesnáší. A tohle je Teodor," ukázala na Tea a vystrčila ho zpoza Oliverových zad tak, aby byl vidět, "ale říkejte mu Teo.."
Jeden hnědovlasý dlouhán se zařehtal, a sklonil hlavu k bratrům, "Podobu s ní fakt nezapřete. Jo, a upřímnou soustrast. Kde jste k těm jménům přišli?" zahučel možná až příliž hlubokým hlasem.
Než stačil Teodor cokoliv udělat, Oliver se projevil jako rejpal, a odpověděl: "Rodičům přeskočilo, když se jim narodilo tohle.." a ukázal si prstem na Emu, které najednou barva pleti perfektně ladila k rudým vlasům. Vzteky málem neviděla, a z uší se jí valila pára.
Teodor bleskurychle skočil mezi ty dva, protože to vypadalo, že si něco omlátí o hlavy. Ema prskala mnoho jedovatých poznámek, čímž pobavila skupinku i ostatní "nenápadně" přihlížející.
Dluhán jí přátelsky poplácal po zádech, až jí málem vyrazil dech, "Klid.. Jen se snaží zapadnout." konejšil jí, což ale vůbec nepomáhalo.
"Tak proč se furt musí snažit "zapadnout" i doma.." zavyla, a probodla Olivera, který nasadil výtězný úšklebek, pohledem. Posměšně, v bezpečí za Teodorovými zády, na ní gestikuloval.
Teo se zatvářil, jako by mu ubližoval celej svět, "To se musíte hádat i tady..?" broukl nabubřele a oba je silně zkritizoval pohledem, "To se nedá vydržet.." ještě jednou se na ně zamračil, a vydal se raději najít svoji třídu, nechávaje za sebou ohromenou skupinku a oba sourozence.
Dlouhán se za ním podíval, "On i mluví.. Páni.."

Teovi se ten den nálady střídaly za poklusu. S výrazem "vůbec neexistuju" se proplétal mezi studenty ke vchodovým dveřím školy. Když k nim došel, ohlédl se. Posmutněl. Oliver za ním nešel. Teo pocítil hořkost zklamání, a podvědomně se otřásl. Bylo mu to líto. A dostal strach, že o brášku přije. Byl to první den, a už si ho skoro nevšímal. Pokusil se sám sobě vsugerovat, že se o sebe dokáže postarat sám. Statečně vkročil do budovy, postrkovaný několika mladšími studenty z víceletého studia. Povzdechl si. Takhle si to nepředstavoval. Ale Ema mu přece vždycky říkala, ať si to nemaluje moc růžově, protože tupci jsou i na výběrovém gymnáziu. Měl jí věřit. Ona to tu znala. Věděla co jak chodí, měl na ní spoléhat. Ne! Nechtěl být na někom stále závislý. Stačí, že pořád poskakoval za Oliverem. Styděl se za to, ale zároveň byl rád, že může být s ním, že ho bratr neodhání, a pomáhá mu. Bylo to všechno tak složité.
Motal se po chodbách, a hledal svou třídu. Bylo to tu velké. A hektické. A bylo tam spoustu dospělých lidí, a starších studentů, kteří do něj buď bezhlavě vrážely, nebo ho počastovali ušklebkem "hele, nováček", který nevěstil nic dobrého. Teo doufal, že to bylo jen přivítání "vetřelců".
Konečně se dostal do správné chodby na správném patře. Byl rád, že konečně unikne přelidněným hučícím chodbám, a vešel do třídy s nápisem 1.C.
Uvnitř už byla většina jeho nové třídy. Někteří se již znali, a povídali si spolu, někteří okukovali ostatní, případně se k někomu přimotali, aby se představili. Tohle všechno se Teo rozhodl ignorovat, a zasunul se do prázdné lavice u okna, asi uprostřed řady. A to byla základní chyba, kterou na sebe přilákal nepatřičnou pozornost. Hovor neustal, ale trochu se ztišil, a mnoho párů očí utkvělo na Teových zrzavých vlasech, za jejichž clonou se schovával.
Jedna dívka se statečně zvedla a doškla k němu. Natáhla k němu ruku, "Ahoj, já jsem Erika." mile se na něj usmála, ale to Teo neviděl, protože se urputně snažil celý svět přesvědčit, že tam není. Neměl moc rád lidi.
Chvíle napjatého ticha. Teď už byla veškerá pozornost upřena na Teodora.
Povzdechl si- tak, aby to nikdo neviděl, ani neslyšel-, a z podvlasů se vynořila jemná ruka, která stiskla tu Eričinu, "Teo.."
Přišlo mu, že si samotná místnost oddechla.
Teo se podíval na křehkou Eričinu postavu, a upřel na ní svoje zelené štěněčí oči. Její lehce prosebný výraz na něm vyloudil nepatrný úsměv. "Těší mě.." dopověděl Teo, a pustil její ruku.
Většina spolužáků se zase začala věnovat svým věcem- společenská katastrofa se nekonala, Teo už je tolik nezajímal.
Jedna hnědovlasá gorila se uchechtla, "Kdes přišel k tak blbímu jménu?" zeptala se Teodora přez celou třídu.
V tu chvíli se do třídy vřítila peroxidová žíznivá čára, která se zarazila až u Teovi lavice, a málem smetla Eriku z povrchu zemského, "Lepší než mít jméno, jako každej pátej v týhle zemi.." vrátil to gorile za bratra Oliver, a rošťácký úsměv se mu roztáhl přez celou spodní část obličeje. Gorila asi pochopila, že na tom něco bude, a raději se od svérázného Olivera bezpečně vzdálila. Vyskakovat si první den by asi nebylo úplně nejlepší pro budoucí vztahy ve třídě.
Oliver laškovným pohledem sjel Eriku od hlavy dolů, a juknul na zaraženého brášku, "Vidiš, a to ses bál, že tu nikoho nebudeš znát. Už znáš.." usmál se na dívku, která lehce zrudla..
"Dovol abych ti připomněl, že jsi to byl ty, kdo ráno panikařil." pípnul Teo přez závoj vlasů, a trochu se na Olivera ušklíbnul. Nesměl jen tak povolit. Oliver se na něj vykašlal, a raději se hádal se setrou a předváděl před jejími kamarády.
Erika si oba chlapce chvíli zmateně prohlíželo, než jí to konečně došlo, "Vy jste dvojčata!" vypískla nadšeně nad svým objevem.
Teo němě přikývl, Oliver roztáhl úsměv až k uším a obdařil jím všechna děvčata v okolí, "Přesně tak. Já jsem Oliver.. A pokud se vám ještě pořádně nepředstavil, tak on je Teodor. Lepší mu ale říkat Teo. A mý jméno radši taky vynechte.. Rodiče se nám pomátli.." sebevědomně povídal, a vesele si spolužáky prohlížel.
"A jak ti asi máme řikat?" ozvala se opět gorila, jejíž hlas se musel chvíli probíjet mezi smíchem ostatních. Oliver uměl zapůsobit velmi rychle, za což ho Teo v duchu obdivoval. On tyhle věci neuměl. Seznamovat se, bavit ostatní, a tak. To pro něj bylo španělskou vesnicí.
Oliver nasadil "velmi přemýšlivý" výraz, a uvažoval o odpovědi. Teo se konečně trošku pokusil projevit, a předběhnul ho, "Hej ty! Nebo peroxidová hlavo, zlomyslnej zmetku..-." víc nestihl, protože ho Oliver podle šťouchnul, a málem ho srazil ze židle, "Už jsi jak Ema!" naoko se urazil.
Třída se dobře bavila. Dvojčata si nebyla povahově moc podobná, ale o to víc se doplňovala.
"Nejsem holka, neječim při studený sprše, neleju si na hlavu přeliv místo šamponu, a nemám potřebu se z tebou neustále hádat.." utrousil Teo dotčeně.
Třída to brala jako další sourozenecké pošťuchování, ale Oliverovi trochu zmrzl úsměv na rtech. Takhle s ním Teo normálně nemluvil- musel něco provést, a honem pátral v paměti, co to bylo.
Pak mu to došlo. Teo nikdy neměl rád, když se Oliver s Emou hádal, a ještě míň rád to měl, když byli mezi lidma. A když musel být sám.
Zazvonilo, a všichni se postavili do lavic, protože profesor se zdál být velmi dochvilný, a byl ve třídě ve stejný okamžik, kdy se ozval zvonek.
Oliver zaplul k bráchovi do lavice a přátelsky do něj šťouchl. Teo nereagoval. Demonstroval mu svoji dotčenost, smutek a uraženost..
Oliver si povzdechl, vytáhl si tužku a papír, a něco na něj načmáral. Podstrčil to Teovi přímo pod nos a pošťuchoval jej, dokud se to Teo nerozhodl vzít na vědomí.
Podíval se na papírek na kterém bylo napsáno: Promiň bráško, měl sem se na ní vybodnout... Tom tě pozdravuje..
Teo roztál rychleji než kostička ledu v horkém čaji. Podíval se na Olivera štěněčíma kukadlama: "A kdo je Tom?"
"Ten dlouhán, co se nejvíc měl k Emě.. Musim jí říct, že to na ní zkouší.. Nebyli by dokonalý pár?" pitvořil se Oliver, když šeptal, aby profesora nevyrušil v jeho, jistě záživném, proslovu.
Teo se ošil a ušklíbl, "Vůbec se k sobě nehodí.."
Oliver v sobě dusil smích, a Teo byl moc rád, že ho pobavil. Na chvilku mu zase všechno přišlo úplně v pořádku a dokonalé.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 BaBiBa BaBiBa | Web | 18. dubna 2009 v 16:24 | Reagovat

Takže oficiální komentář.
Bez mučení přiznávám, že máš čásečně pravdu- nepravděpodobný věci z reálnýho života ráda nemám. Možná je to tím, že mě to nutí myslet a mejch X (neznámou nepočítat)nereálnejch snů a představ, který nemaj šanci se splnit. Jenže vzhledem k tomu, v jakým jsem rozpoložení- přiblblý usmívání a červenání se- musím říct, že se mi to líbí. A nemůže za to jen moje rozpoložení, prostě píšeš dobře a nehádej se se mnou, já se s tebou taky háda nebudu, protože moc dobře vím, že bysme se stejně nikam nedostali. =)
Moc se mi to líbí. Dvojče nechci, ale stejně starým teplým bráchou bych nepohrdla (nebo aspoň teplýho kámoše O=) ).. Vážně krásný, zas něco rychle nadatluj, ať můžu číst =)

2 Mysticia-sama Mysticia-sama | Web | 17. srpna 2010 v 8:47 | Reagovat

Moc krásný začátek povídky. Rychle jdu na další. Zajímá mě co bude dál

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama