Kinshi Koi (7. díl)

20. října 2009 v 20:21 | VaniLee |  Kinshi Koi
Třeste se... Další díl jsem s nasazením všech existujících vesmírných sil dopsala...
Přeji příjemnou sebevraždu....


Teo proběhl chodbou, nehledě na množství studentů, do kterých bezohledně vrážel.
Měl dojem, že svět zešílel.
V hlavě měl zmatek, nemohl se soustředit, a stále se mu opakovala zlá slova vlastního spolužáka, a jeho zlomyslný znechucený smích.
Uvědomoval si svá slova, která ho samotného překvapila.

Proud myšlenek mu zpřetrhal nečekaný přímý náraz do dalšího člověka. Spadl na zem.
"Seš v pořádku?"
Teo sebou škubl. Ani se na Erika nepodíval.
Trhl sebou, když k němu černovlásek natahoval pomocnou ruku, rychle se na ně vyškrábal sám, a než stačil Erik cokoliv dalšího říct, vrhnul se ke schodům.
Proběhl kolem hlavního vchodu k šatnám k tělocvičně.
Vrazil do chlapeckých šaten a dál do sprch.
Padl na podlahu a dal volný průběh potlačovaným emocím. Z očí se mu kutálely velké slzy, které už se ani nesnažil zastavit. Objemul si rukama nohy a zabořil hlavu do kolen.
Ztracenej svět...

Erik nechápal zhola nic.
Sotva Teo zmizel, objevil se Oliver, který mířil jeho směrem. I v té rychlosti byl poznat jeho ustaraný a zároveň naštvaný výraz.
Nakonec kolem něj mířila i Erika.
"Počkej!" zavolal na ní, a ona se zastavila. Byla bílá jako stěna.
"Co se to tu děje?" zeptal se. V břiše se mu usadil podivný pocit, jako by se stalo něco zlého.
Erika jen zavrtěla hlavou, "Lidi sou fakt svině Eriku. Už tě chápu..." řekla sotva jí bylo slyšet, a zase zmizela v davu.
A on tam jen stál, a nevěděl o moc víc než před tím.
Zamířil k davu, který se začal houfovat kolem jednoho Teova spolužáka- Davida.

A věta, kterou zaslechl první mu jednoduše vyrazila dech...


Tichý vzlykot se pomalu linul chlapeckými sprchami, a jejich nešťastný stvořitel nevnímal nic, krom vzteku a smutku nad pokrytectvím lidí okolo sebe.
Vztekle praštil pěstí do zdi, až to zabolelo, "Sakra!" zakřičel.

"Teo?" vyrovnaný, leč smutný hlas se ozval ode dveří.

"Proč jsou takoví, Olivere?" zeptal se Teo zpod vlasů. Obě ruce měl vpěst, a jen tak tak se ovládal, aby něco nerozbil. Takový nával vzteku se ho ještě nikdy nezmocnil.
Jeho zklamání bylo obrovské.

"Mají strach z vlastní obyčejnosti?" tento názor zastávala obě dvojčata. Pro ně to byla jediná odpověď na to, proč se ti "normální" tolik bojí, a tolik nenávidí ty, co jsou čímkoliv odlišní. Ať už to byl styl oblékání, nebo orientace.
Oliver moc dobře viděl, jak se jeho bratr třásl. Chtěl ho obejmout a utěšit, ale bál se jeho reakce.
"Budeš chtít jít domů?" zeptal se za dupotu Eriky, která za nimi konečně doběhla.

Teo trochu praštil do země a vzhlédl ke své nejlepší kamarádce a bratrovi, kteří měli lítostivý výraz.
"Nejsem malej.. Nemusíte mě litovat, za tohle si můžu jen já.."
"Ale Teo.." chtěla odporovat Erika, ale zrzek ji umlčel jediným mávnutím rukou.
"Ne, Eriko...." vzdychl, "Tohle si musim vytrpět sám. Ono je to snad časem přestane bavit.." vysvětlil poraženecky.

"Ale to nejde!" zlobila se na něj dívka.
Oliver jen zavrtěl hlavou, aby toho nechala. "Má pravdu. S tím nic neuděláme." Podíval se na bratra, "Ale zbiju každýho, kdo ti bude ubližovat.. Loni to stačilo.." oznámil rozhodně.

Teo opět jen povzdechl, a zvedl se.
"Za chvíli zvoní.." a se sklopenou hlavou zamířil ke třídě.

Cítil se jak trestanec vstupující do soudní sině, když po boku s Oliverem a Erikou vstupoval do davu lidí, který se na chodbě vytvořil.
Zvědavé, nejisté, ale i znechucené pohledy se na něj otáčely jeden po druhém a propalovali ho skrz na skrz. Zaslechl nechutné poznámky- nevnímal je.
Jeho pohled zamrzl na černovlasém mladíkovi stojícím u stěny. Napjatě Tea pozoroval.
Takže už to ví.. pomyslel si a kajícně sklopil pohled. Šel dál do třídy, kde se bez jediného slova se zvoněním posadil. Eriku a Olivera měl u sebe jako ochranku, o kterou zároveň stál i nestál. Chtěl mít jejich podporu, ale s lidmi, kteří ho odsuzovali, se chtěl vyrovnat sám.
Nechtěl být slaboch, který si své problémy řeší v zastoupení.

Celou hodino bylo dusivé ticho. Dokonce profesor se podivoval nad tím, jak je jeho třída po ránu klidná.
Teo se obával okamžiku, kdy zazvoní na přestávku.
Všímal si zvědavých pohledů, které po něm jeho spolužáci i spolužačky, házeli.
Snažil se chovat jako vždycky, ale nemohl skrýt rozčilení z jejich chování.
Tužkou ryl do papíru na který původně kreslil, až ho roztrhl.
Na zápisky se vykašlal. Nebyl schopen profesora vnímat.

Zazvonilo.
Zvuk, který pro něj byl normálně vysvobozením se stal startovním výstřelem jeho trestu za odlišnost.
Strnule seděl v lavici a čekal, co se bude dít.

Nedělo se nic. Tedy. Nikdo nepřišel a neponižoval ho.
Bratrův výhružný pohled asi vážně udělal svoje.
Ale nemohl si nevšimnout, jak po něm děvčata pokukují, a kluci se něčemu pro sebe smějou.

Erika viděla, jak se Teo trápí a jemně ho vzala za ruku, "To bude dobrý.." pokusila se ho povzbudit.
Věnoval jí jediný smutný pohled.

Teo byl Oliverovy strašně vděčný, když se ten den vykašlal na svoje kamarády, a zůstal s ním.
Být ve třídě sám, bez jeho podpory, asi by se zbláznil.
Zase si sice uvědomil, že je na bratrovi stále závislý, ale to nebyla chvíle, kdy to mělo smysl řešit.

Domů se Teo vrátil s bratrem v naprosté tichosti.
Teo neměl, co by řekl. Zabýval se tím, jestli neudělal s tím přiznáním chybu.
Před očima měl zase Erikův pohled, když se vracel do třídy.
Nevěděl, co si o tom má myslet. Erik se mu svěřil, a Teo mu zalhal.
Teď se černovlásek dozvěděl hlavní důvod Teovi tolerance.
Cítil jako hrozný pokrytec. Zatímco získal Erikovu důvěru, sám mu asi nevěřil, a zatajil skutečnost o své orientaci.
Proč to udělal? Proč lhal? Byli na tom přeci stejně.
Měl strach ze svých pocitů. Z toho, že se mu Erik líbí, z toho, že by mu chtěl důvěřovat, z toho, že by zase chtěl cítit jeho objetí.
Teď, když už Erik všechno ví... Co se bude dít?
Zřekne se jejich přátelství, kvůli té lži? Řekne, že s ním nechce mít už nic společného, protože by mu Teo jen přidělal další problémy s posměšky?

Maloval si ty nejhorší scénáře, zatímco se jeho bratr díval, jak se trápí.
Chtěl mu tolik pomoci. Ale nevěděl jak.
Když se to dozvěděli spolužáci na základce, Teo si prošel čistým peklem.
Nadávky, urážky, když ho Oliver nehlídal, chodil domů zmlácený.
Tolikrát museli Emě lhát, protože znali její ne úplně tolerantní názor na homosexualitu.
Nechtěl, aby se to tentokrát opakovalo.
Nesměl ho litovat, protože věděl, že tak to bude akorát horší.
Mohl jen tiše sedět, a čekat, než se s tím Teo smíří.
Mohl ho chránit ve škole před tím nejhorším, ale než ustoupí všechny urážky a posměšky- všechny pomluvy, bude to chvíli trvat, a psychicky to Teo bude muset zvládnout sám.
Měl chuť do něčeho praštit.
Slíbil si, že slabšího a jemnějšího brášku vždy přede vším uchrání. A teď byl bezmocný.

Oba dva se báli okamžiku, kdy Ema přijde domů.
Ani jeden totiž netušil, jak se jejich sestra s novou skutečností srovná a jak se zachová.

"Teo?" oslovil po dvou hodinách usilovného přemýšlení bratra..
"Ano?" Teo jen seděl nad papírem, na který chtěl kreslit. Nebyla na něm ani čárka.
"Pojď, vykašlem se na zbytečný úvahy a něco si pustíme, jo?"
Teo chvilku přemýšlel o tom nápadu, a pak mrknul na Anku s Arkou, které na něj koukaly smutnýma očima. Obě moc dobře vycítili, že zase není něco v pořádku.
"Tak jo.. A vezmeme sem spostu sladkostí a salátu.. Já se nemůžu dávat na ty jejich smutný kukuče.." rozhodl nakonec. Nebyl zrovna nadšený, ale nemělo cenu se zbytečně trápit.

Společně se psy seběhli dolů do kychyně, kde si připravili všechny potřebné dobroty.
Pak všichni čtyři zahučeli k Oliverovy do postele a vrhli se na filmový maraton na uklidnění.

Když se Ema v devět večer vrátila domů, Oliver jen nepřítomně koukal na film, zatímco mu Teo usnul s hlavou na klíně.
Anka a Arka zpozorovaly příchod dalšího člověka, a šly jí tiše přivítat.
Zpět se vrátily s Emou v zádech.

Oliver se probral z malátnosti, a očima jí zaprosil o pochopení.
Měla sklený pohled. Střídavě se dívala na Olivera a spícího Tea, hlas se jí zadrhnul v hrdle.
"Řekni mi, že to pochopíš.." šeptl prosebným hlasem Oliver a pohladil Tea po zrzavé čupřině, "Řekni mi, že nebudeš jako ostatní... Jsi jeho sestra.."

Emě stekla po tváři první slza, "Jak dlouho už to víš?"
"Skoro rok a půl.." odpověděl po pravdě Oliver. V té chvíli a na tom místě nebylo místo zbytečné na lži.
"Proč mi nic neřekl.." zajíkla se.
Když se to ve škole dozvěděla, nejdřív tomu nemohla uvěřit. Pak si nadávala za to, že to dopustila; byla znechucená, až nakonec upadla do otupělosti.
Kdyby jen dvojčata viděla, kolik slz se vsáklo do Tomova trička, když ji utěšoval a snažil se povzbudit. Kdyby jen věděla, jak rychle prohlédla, když jí konečně došlo, že to není nemoc.

"S tvým přístupem? Měl strach.. Jsi jeho velká sestra, ke které vzhlíží jako k hlavě rodiny.." šeptal tiše pravdu Oliver, aby Tea nevzbudil, "A jak znechuceně si mluvila o tom Erikovy. Bojí se, že tě ztratí.." vyčetl jí do tváře..

Ema se láskyplně podívala na klidně spícího brášku. Pohladila ho po tváři. Jen se lehce zavrtěl a spal dál.
"Bože, já jsem pitomá..."

"Doufám, že mu pomůžeš.. Teď to pro něj nebude lehký.." řekl už vyrovnaný Oliver. Strašně se mu ulevilo, když si sestra tak otevřeně vynadala.
Pomalu uložil Tea na postel, a vyšel se sestrou na chodbu.
"Olivere, já se tak strašně stydím.." kníkla, a setřela si z tváře slzy, "Odpustí mi to vůbec někdy?"
"Co?"
"Že jsem byla stejnej pokrytec jako ostatní..."
Oliver se musel pousmát. Povzbudivě jí položil ruku na rameno, "Je to přeci Teo.. Když se k němu budeš chovat pořád stejně, jako doteď.. A uděláš mu pořádnou snídani... Všechno bude zas v pohodě.."
Ema se trochu usmála, "Víš, že seš vlastně fajn brácha.."
"Vim.." pronesl Oliver samolibě a sestru obejmul.

Tea probudil nadstandartní ranní hluk. Z přízemí se ozýval hrozný randál, jakoby vypadly všechny hrnce a pánvičky na zem.
Otočil se k Oliverovi, kterému rámus očividně vůbec nevadil.
Jemně do něj šťouchl, "Vstávej Olivere..." zavrněl mu do ucha.
Jeho bráška se zavrtěl, ale spal dál.
"Olivere, Ema asi bourá barák.." pověděl mu tónem -Bež s tím něco udělat, já se bojím-.
Oliver vystřelil do sedu. "Cože?" zaposlouchal se do hluku v domě.
Arka ani Arka v pokoji nebyly. Takže byly v kuchyni.. Takže Ema vážně dělala tu snídani.
Ušklíbl se. "Klidně ještě spi.. Nic se neděje.." a padl zpět do peřin.
Teo se na něj podezřívavě podíval, "Co o tom víš?"
"Co? Měl bych snad?" juknul neviňátkovsky Oliver. Jiskřičky v očích z toho, že ho sestra poslechla a hlavně, že dostala rozum, se ale prostě skrýt nedaly.
"Olivere, co mi tajíš? Nejsem teď v situaci, kdybych měl náladu na překvapení.." zamračil se na něj Teo.
Když se nic nedozvěděl, demonstrativně ho trochu praštil, "Vyměnim tě... Olivere, to vzteky bourá barák? Vážně jsem jí tolik naštval?"
Oliver se začal smát, "Teo, nebuď pořád takovej pesimista. A jestli s tim chceš něco udělat, jdi si tam sám.. Mě to nevadí." oznámil mu a schoval se pod peřinu s pobaveným úšklebkem.
Chtěl Tea donutit, aby se šel dolů podívat. Ti dva si to museli vyjasnit mezi sebou.

Teo si povzdychl. Pomalu a nedobrovolně se vyhrabal z postele a v trenkách a tričku na spaní vyrazil co nejtiššeji ze schodů do přízemí.
Měl strach. Znal Emin názor na gaye, a teď, když to věděla, bál se, že o ni přijde.
Bál se, že ji zklamal, i když jiná část duše mu říkala, že to není jeho vina.
Zastavil se ve dveřích do kuchyně, a pozoroval sestru, která něco vyráběla u plotny.

Najednou nevěděl, co by měl říct. Než usnul, přehrával si tolik možných situací, jak by to mohlo probíhat, a jak by reagoval.
Ale teď mu to bylo na nic.
Jen bezmocně stál ve dveřích a zíral na člověka, jehož názor pro něj byl vždy tak důležitý.

Najednou se Ema otočila pro něco ke stolku uprostřed kuchyně, a Tea si všimla.
Nastalo nejisté ticho.
Teo se nemohl ani pohnout a díval se sestře do očí ve snaze odhadnout její reakci.
Ema přemýšlela úplně stejně.

"Ahoj, Teo.." pozdravila tiše. Ani se nehnula. Jen na něj strnule upírala zrak.
"Ahoj, Emo.." odpověděl Teo stejně nejistě. Chtěl utéct, ale nemohl se hnout z místa. Zevnitř ho sžírala šílená nejistota.

Ema netušila, co by měla říct. Včera večer měla pocit, že to tak složité nebude.
A Teo jí moc nepomáhal. Jen tam nervózně přešlapoval.

Hluboce se nadechla, a pomalu došla k bratrovi.
"Omlouvám se.." řekla prostě.
"Neni za co.." pípl Teo a ryl nohou do podlahy.
Ema se lehce zoufale usmála a obejmula ho, "Sem pitomá..."

Teo málem nevěřil vlastním uším. Pevně se sestry chytil, a jeho slzy úlevy jí začaly máčet tričko, "Hrozně jsem se bál.."

Oliver, který už mezitím vstal,a jal se sourozence šmírovat, začal na schodech poskakovat jako blázen a falešně do toho zpíval oblíbenou písničku.
"Yes!" zahlásil výtězoslavně a mazal do kuchyně na pořádnou snídani. Už podle vůně bylo poznat, že se Ema překonala.
Byl rád, že aspoň v rodině bude všechno v pořádku.

Když nasedli do autobusu mířícího k škole, obsadili pětisedačku a Teo se ocitl uprostřed svých sourozenců, kteří se mu rozhodli dělat bodyguardy před zlým světem.
A když jako obvykle nastoupil Erik, Teo zaryl pohled do podlahy. Nebyl se mu schopen podívat do očí. Styděl se, že mu něco tajil, když se mu černovlásek svěřil s věcí, kterou asi moc dalších lidí nevědělo.
Měl strach z jejich setkání a rozhovoru, i když věděl, že se mu vyhnout v podstatě nemůže.
Chtěl ho alespoň odložit na později, na dobu, kdy už se s tím vším, co se událo, zbytek světa prostě nějak srovná.

Když se dostaly před školu, dostal hrozný strach.
Byl si jistý, že teď už to ví tutově veškeré studentstvo, takže bude vystavený posměškům úplně ode všech.
Kousek od vchodových dveří stála Erika s Tomem, a o něčem se dohadovali.
Ema se na Tea tázavě podívala.
Jen pokrčil rameny. Sám nevěděl, že se ti dva spolu baví- i když si byli navzájem představeni.
Zamířili k nim.
Erika se na Tea hned, jak si ho všimla, povzbudivě usmála a obejmula ho.
Tom zvědavě pozoroval, jak se Ema ke svému bratrovi chová, a když zjistil, že nijak odlišně, než normálně, spokojeně se ušklíbl.
"Ahoj lidi," pozdravil sourozence hromadně, "rodinná krize zažehnána?"
Ema ho "nenápadně" štípla, a Oliver se ušklíbl, "Jo, jo. Máme na ně prostě dobrej vliv.." řekl sebejistě a s Tomem si plácnul.
Teo, jehož se to týkalo ze všech nejvíc, tiše rudnul Erice za zády.
Když si jeho nejistoty Tom všimnul, přešel k němu a poplácal ho po rameni, "Prosim tě, Teo, klid.. Já proti tobě opravdu nic nemám.." pokusil se ho přesvědčit.
Teo mlčky poděkoval očima. Nechtěl svou orientaci řešit nahlas na místě, kde bylo v dosahu příliž nepovolaných uší.

"Tak mi půjdem do třídy, co Teo?" zachránila svého kamaráda Erika. Bylo jí úplně jasné, jak nejistě se musí v té chvíli cítit.
"Jo, musím si ještě něco zopakovat.." přisvědčil jí a už se otáčel k odchodu.
"Počkat! Jdu s váma.." přidal se Oliver, který chtěl dát na brášku pozor a navíc nechtěl být svědkem miliskovíní svojí sestry a Toma.
Mávnutím se ze zbylými dvěma rozloučili a zamířily do školy.

Procházet chodbou se stalo Teovi naprostým utrpením.
I slepý by si všimnul těch pohledů, které za ním tolik lidí házelo.
Jedinou útěchou mu bylo, že zbytek asi netušil, kdo je, nebo jim to bylo jedno.
S úlevným vydechnutím se ve tříde sesunul do lavice.
V malém hloučku uprostřed třídy něco tiše probíralo pár děvčat.
Teo byl trošku paranoidní, a měl dojem, že terčem jejich rozhovoru je on.
"Co se děje, holky?" zajímala se pro jistotu Erika.
"Vy jste snad Davida včera odpoledne neviděli?" zeptala se Anežka. Byla to taková včelí královna třídy. Když měl někdo říct svůj názor, byla to vždycky ona, kdo z děvčat mluvil.
Teo měl podezření, že to dělá, aby upoutala Oliverovu pozornost.
Další dívka si zaťukala na čelo, "Oni tam včera nebyli.."
"Co se stalo?" vyhrkl nedočkavě Oliver, který si vzpoměl, že mělo den před tím pár lidí sraz po škole. Mělo se jít do kina. Kvůli Teovi odřekl. Teď hořel zvědavostí.
Zato Tea to vůbec nazajímalo, a tvářil se, jako že vůbec neexistuje.

"Někdo Davidovi pár vrazil.." oznámila Anežka smrtelně vážně, "Nejdřív jsme si mysleli, žes to byl ty.. Ale on řekl, že ne." Dodala trochu zklamaně.

V Teovi hrklo. Proč by to někdo dělal? A hlavně, kdo?
Oliverovo obočí si dalo rande s vlasama, "Cože? A řekl, kdo to byl?"
"Ne, byl podělanej strachy...Jen nadával- něco o Teovi.." včelí královna konečně zaregistrovala jeho existenci. Podívala se na něj.
Teo pohled vycítil, a opětoval jí ho, "A? Já ho nezbil.. Nějak na to nemám vhodnou postavu.." poznamenal a zatáhl za okraj volného trička. Na Davida byl moc drobný.
"To nikdo netvrdí.." uklidňovala ho Anežka zvláštním tónem.
Chvilku bylo nevyzpytatelné ticho.

"Teo?" dívku nakonec zvědavost přecejen přemohla. Snažila se o nekonfliktní výraz i tón.
"Ano?" Teodor se rozhodl, že jí nedá najevo strach. Měl ho- že se ocitl ve třídě ignorantů.
"A ty seš opravdu...?"
nedokázala svou otázku dokončit.
Teo viděl Olivera, jak se začíná nebezpečně tvářit, a trochu se na něj zamračil. Chtěl si to vyřídit sám. Nepotřeboval tlumočníka.
"..Gay? Očividně ano. Nestydím se za to.." ani sám nevěděl, kde se v něm tolik odvahy vzalo. Snad chtěl všem dokázat, že není takový slaboch, snad proto, že tam byly jen dívky a jeho bratr. Nevěděl, jestli by se za přítomnosti dalších kluků odvážil.
Anežka jen přikývla, "Děkuju.." ..za odpověď, za upřímnost.. dodala pro sebe v duchu.

Do třídy se začali trousit další spoužáci.
Ve dveřích se objevili kamarádi Davida. Pohrdlivé pohledy, a pár tichých poznámek.
"Čau teplouši.." utrousil jeden z nich, když procházel kolem Teovi lavice.
Měl štěstí, že Oliver to nezaslechl. Teo jen zklamaně mlčel.
Skoro propadl naději, že tady nebudou lidé tak zlí, ale ta malá jiskřička v ten okamžik zhasla. Všude je to stejné. Pokaždé se někdo takový najde.

O velké přestávce se Teo musel vydat na záchod.
Ty pohledy ve třídě už nemohl vydržet. Nebýt Olivera, který byl většinu času jeho bodyguardem, nezůstalo by jenom u pohledů.
David, který byl opravdu viditelně pomlácený ho znechuceně ignoroval. Jen si hlasitě stěžoval svým kamarádům.

Už ho ani nepřekvapilo, když pár kluků ze záchodů odešlo- drby se přece šíří rychle.
Zapadl do kabinky, a tiše si povzdechl.
Chtěl mít konečně klid. Z očí mu steklo pár osamělých slz, které rychle setřel rukávem, a vynadal si za slabošství.
Záchody po chvíli ztichly. Zamračil se. Tohle nebylo úplně normální. Vyšel tedy ven, a stanul tváří v tvář zmlácenému Davidovi a jeho největšímu nohlsledovy. Polkl.

Nohsled- vlastním jménem Patrik- ho okamžitě chytil pod krkem a přitiskl ke stěně.
Teo tiše zaúpěl- praštil se do zad.
David pomalu dokulhal až těsně k němu a div mu neplivl do obličeje, "Kdo to byl?" zavrčel na něj, jak jen mu to nateklá tvář dovolila.
"Co? Kdo, kdo byl?" Teo netušil co se děje. Vnímal jen, jak mu Patrik bolestivvě tiskne hrdlo. Bolelo to.
"Koho si na něj včera poslal, ty buzíčku ubohej?" ujasnil mu Patrik a praštil s nim o stěnu jak nejsilněji mohl.
"Já nikoho neposlal..." zasípal Teo, když se mu podařilo nadechnout.
"Nelži ty, h-!" David se už napřahoval k ráně, když na záchodky vpadnul nějaký nějaký kluk z druhé třídy a na kluky něco křiknul něco, čemu Teo nerozuměl.
Patrik v okamžiku uvolnil sevření a Teo upadl na zem.
Pak se z Davidem rychle vydal ke dveřím.
A tam se s někým střetli.
"Kdopak ti tak pěkně zmaloval obličej, co?" zeptal se posměšně známý hlas. Zněl až příliž zasvěceně, do celého toho problému.
Patrik a David zmizeli rychlostí blesku.

Teo se vykašlal na Erikův příchod, i na to, co říkal. Obejmul si kolena a zabořil do nich obličej.
Chtělo se mu brečet, ale nesměl si to dovolit. Nebyl přeci malý.
"Jsi v pořádku, Teo?" zeptal se Erik starostlivě, a k zrzkovi si přiklekl.
"Jo.. Běž pryč." Odsekl do kolen Teo. Nechtěl se na něj podívat. Příliž se za sebe styděl.
Erik se nehnul z místa, "Proč mi nevěříš?" zeptal se zklamaně, a chtěl Tea pohladit po vlasech. Zrzek sebou trhnul a podíval se na zeď pod oknem.
Povzdechl si. Když se onu věc včera dozvěděl, byl hrozně zklamaný. Protože mu Teo nevěřil natolik, aby mu to řekl sám. Na druhou stranu moc dobře věděl, jak těžko se svěřoval on. Chtěl mu jen pomoci.
"Teo..." nevěděl, co dělat.
Teo trucoval, a snažil se ho od sebe odradit. Jenže Erik se nevzdával.
"Chci si s tebou promluvit.. Ne hučet do dubu, promluvit.."
"Jdi pryč.. Ty se přeci nebavíš s pokrytci a lháři.." vymýšlel si Teo. Chtěl být od něj co nejdál, protože se bál, že by zase mohl skončit v jeho náruči. To nesměl. Už jen proto, že to tajně hrozně moc chtěl.
"Nic takového jsem nikdy neřekl.." odporoval Erik a unaveně si odfoukl, "Dobře, nechceš se se mnou bavit.." nakonec se rozhodl pro jinou metodu, "Ale hodně mě to mrzí. Seš hodnej člověk. Nerad o takového přicházím.." zvedl se a bez dalšího slova odešel pryč.
Teo zvedl pohled ke dveřím, které za sebou zavřel. "Eriku.." pípnul nešťastně.
Zazvonilo.
Z poraženecky sklopenou hlavou se vydal zpět ke třídě.

Oliver si okamžitě všimnul Teova zčervenalého krku a lesklých očí
"Kdo to byl?!" Prskl vztekle.
"Nikdo.." zabručel Teo nazpět. Byl naštvaný. Na sebe, na Erika, na celej svět.
"Teo, okamžitě mi řekni kdo to byl.." Oliver už nasazoval výhružný tón a nenápadně pokukoval po možných adeptech na zmlácení. David s Patrikem byli nějak podezřele vklidu.
"Můj problém.."
"Fajn, tak si to s ním vyřídím.." zavrčel Oliver a už mířil k lavici, kde oni dva nenápadní seděli.
Teo ho chytl za rukáv a stáhl zpět, "Nech toho.." zašeptal. Tohle bylo jen mezi nima, "Nechovej se jako moje chůva, buď tak hodnej..." vyčetl mu.
Oliver se mu vytrhl, "Dobře, ale ještě jednou něco zkusí, a uviděj.."
Teo si oddychl.
Do třídy vešel profesor.

Málem nedočkal okamžiku, kdy se vrátí domů.
Celý zbytek školní výuky strávil přemýšlením o tom incidentu na záchodech.
Co že to říkal Erik, když přicházel? "Kdopak ti tak pěkně zmaloval obličej, co?"
Ten tón.. Mohl by to být on? Ale proč by to dělal? Když mu pak říkal, že jejich kamarádství končí? "Ale hodně mě to mrzí. Seš hodnej člověk. Nerad o takového přicházím.."
Byl hrozně zmatený. Netušil, co je pravda, a co si špatně vysvětlil. Netušil, co má dělat.
Chtěl jen zmizet pod peřinou a už nevylézt.

Musel Erikovy napsat.

Málem se přerazil na schodech, když běžel do pokoje, aby zapnul počítač.
Anka s Arkou se urazily, když je ani nepozdravil, a hned zabral tu hroznou hučící krabici.
Demonstrativně mu obsadily postel a tvářily se dotčeně.
"Teo, co blbneš?" ptal se Oliver, než mu brácha utekl na schodech.
"Nech mě teď chvíli v klidu, jo?" houknul nazpět Teo, který už netrpělivě čekal, až mu naskočí internet.

Oliver jen pokrčil rameny a šel zavolat Noře.

ICQ se spustilo. Erik byl připojený..
Teova odvaha zmizela neznámo kam. Nevěděl co napsat.
Z obrazovky na něj svítilo okénko s černovláskovým jménem, a lákalo ho, aby něco napsal.
Nádech, výdech... Horší už to být přeci nemůže.
Teo se takto uklidňoval a konečně položil prsty na klávesnici..

Zítra po vyučování před školou. Nechci být lhář a pokrytec..

Zmáčknul tlačítko Enter.
Odesláno.
Chvíli tupě zíral na obrazovku. Udělal to.. Napsal to.. Hrozně si oddechl.
V okénku s onou zprávou se rozblikal text- uživatel Eric píše..
Teo se lekl. Bleskově ICQ vypnul, a hned na to celý počítač.
Nechtěl číst odmítnutí.
Chtěl ať si to Erik rozmyslí.
Jestli má být zklamaný, tak až zítra.
Pro ten den už bylo špatností víc než dost. Chtěl mít alespoň chvíli naději..¨
Alespoň malou...
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Arester Arester | 20. října 2009 v 20:49 | Reagovat

jéhé jahů ! ja se vznášim......nepopsatelný pocit míšené radosti napětí a kouzla dobře poskládaných písmene.......:-D

2 BaBiBa BaBiBa | Web | 21. října 2009 v 19:06 | Reagovat

Takže........ *asi teď budu jen sedět a koukat jako blbec a nebudu mít co říct*
Opět nádherý.. Moc hezký.. V části s Emou v kuchyni jsem byla skoro dojatá.. (ano stáv se ze mě cíťa, tak dělejte, že to nevidíš).. Upřímně si nedvedu představit, jak asi Teovi je, ale má velký štěstí, že má lidi, kterým na něm záleží.. jen je neodrazovat...
Ale musim Ti vynadat, autorko, to se dělá dát pokračování v týhle fázi?! Jsi jak scénáristi seriálů!  :D  Tak prosím, pokračování, hned jak budeš moct!..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama