Either..Or? (5.)

15. dubna 2014 v 22:24 | VaniLee |  Either..Or?
No věřili byste tomu?
Nová kapitola! Je to honě pocitový, hodně zmatený. Ale až prozradím, co dělá Damianovi a Lucianovi takovej maglajz v hlavě, nebudete se jim divit. Ani jeden to neměl jednoduchý a v budoucnu si ještě budou muset zabojovat.
No, užijte si to, dokud jsem v přízni můz. Pokusím se to dotáhnout do rozumného konce ve dvou nebo třech kapitolách. Abych se mohla věnovat dalším konstlivců, a možná novým projektům.



Uběhlo několik týdnů, kdy se Lucian pokoušel vyhýbat Damianovi, jako by to byl sám ďábel. Po divoké noci trávil většinu času v lese, i jeho nekonečné vyhrávání na klavír ustalo.
Naproti tomu Alexandr a Michaelem si užívali svého společníka. Hodně trávili čas u koní. Tedy do té doby, než přišli na to, že Damian neumí číst a psát.
Alexandr se sice neptal, a zdálo se, že ho to ani neudivilo, ale tušil, že za Damianovým zlatým okem se skrývá bolestný příběh, jehož součástí bylo asi i odloučení od lidí a normálního života. Nechával ho a doufal, že jednoho dne se jim svěří.
Prozatím se ho s Michaelem rozhodli naučit, s čím se nikdo jiný v jeho životě neobtěžoval. Zdálo se, že to Damiana baví a dělal velké pokroky. Dokonce ho po pár dnech pozdě večer nachytali v obrovské knihovně, kde louskal Michaelovu starou dětskou knížku. Už měla sice skoro rozpadlou vazbu a místy byla pomalovaná, ale Damian se k ní choval stejně něžně, jako ke koním.
Bavilo ho hltat slovíčka, věty, příběhy. Nesnášel svou minulost za to, že ho připravili i o tohle.
S Lucianem se vídali jen náhodně. Občas na sebe narazili na chodbě, ale většinou se jen propálili pohledy a pokračovali každý po svém. Damianovi vrtalo hlavou, proč ho tak nenávidí. Tohle už bylo za hranicí odporu k lidem. I pololidem. Lucianovi musel vadit celý Damian, jinak si to vysvětlit nedokázal. Chtěl tomu přijít na kloub.
Po večerech se začal hrabat v knihovně. Našel tam totiž staré deníky Alexandra i Michaela. Dovolili mu je číst, ale o Lucianovi tam nebylo skoro nic. Jen zmínky o tom, že býval tichý, ale dobrosrdečný. Pak dlouho nic. Další zápisky už byly z doby, kdy ze všech třech byli dávno upíři. Nikde žádná zmínka o tom, jak se jimi stali. Tolik tajemství.
V Damianovi vřelo něco divokého. Chtěl a potřeboval vědět víc, vše. Vnitřně ho ta nevědomost ubíjela a jeho talent i prokletí, jeho schopnosti cítit emoce, celé se to měnilo v hlad. Stával se Lucianem posedlý, a aniž by si to uvědomoval, začínal se čím dál víc pohybovat v jeho blízkosti. Pozoroval ho a snažil se dostat pod skořápku.
Když se setkali očima, jeho zlaté se divoce rozvířilo a snažilo se dostat Lucianovi do hlavy.
Po dvou týdnech si Damian uvědomil, že to v něm sílí. Občas, jen v koutku jeho hlavy něco cítil. Jako spokojené teplo, když byl poblíž Michaela nebo Alexandra. Jako divokou touhu, nenávist a něco... Něco neidentifikovatelného, když byl v okolí Luciana.
Alexandr se nenápadně pokoušel dostat ty dva do kontaktu. Ze začátku posílal Damiana pro to, nebo támhleto, když věděl, že se kolem mihne Lucian, ale časem už ani nemusel zasahovat. Jakoby se Damian naučil vycítit okažik, kdy se jeho starší bratr měl zjevit.
Až pozdě mu došlo, že jeho představa o tom, že klín se má vytkoukat klínem pravděpodobně skončí výbuchem. To už s tím nemohl nic dělat. Až tehdy se Michaelovi svěřil s plánem, který měl Luciana přivést na jiné myšlenky. Možná ho přivést blíž k nim.
Damianova podoba s člověkěm, který ovlivnil tolik je všechny, byla zarážející, ale ne léčivá, jak doufal. Michael nad jeho vysvětlováním jen kroutil hlavou. Jak si mohl Alexandr myslet něco takového? On, ten nejmoudřejší z nich?
Adrian byl zaset příliš hluboko v jejich srdcích, nejvíce v tom Lucianově.
Ale Damiana už to pohltilo, nemohlo ho nic zastavit. Možná smrt.
Další noc, kdy se Lucian toulal po okolních lesích a vybíjel si tiše svou zlobu, vkradl se mu Damian do pokoje a dal se do hledání. Knihovna byla prázdná. Jeho pokoj bylo poslední místo, kde by mohlo být něco ukrytého. Pobíhal po pokoji, uvažoval nad možnými skrýšemi, ale stále nemohl nic najít. Až najednou. Zavrzala po dím podlaha, když se pod postelí snažil najít zastrčený deník nebo sešit s Lucianovou minulostí.
Ale v tom to pocítil. Ostrý záblesk hněvu. Lucian se blížil. Utéct už by stejně nestihl. Dobře si zapamatoval místo, kde ucítil příležitost a vylezl z pod postele.
Košili si vytáhl z kalhot a rozepnul ji.
Kromě hladu po vědomostech tu byl ještě jeden hlad. Po fyzickém kontaktu s Lucianem. Od té noci nemohl zapomenout a touha v něm narůstala.
Lucian vrazil do pokoje. Zamrzl ve dveřích a nepřátelsky si Damiana prohlížel. Zlatavé oko hnědovláska se divoce rozvířilo. Stál tam tak provokativně. Aniž by se snažil, sváděl Luciana tak šikovně, jako to kdysi dělal někdo jiný. Nebo stejný. Až na to oko, jako by mu splívali v jednu postavu.
"Co tu chceš?" zavrčel, ale stál přikovaný na místě, jako by se bál Damiana dotknout.
"Tebe? Ne, jinak- tvoje tělo." Promluvila Damianova temná stránka. Začala ho pohlcovat.
"Vypadni."
"Vyhoď mě."
"Jestli si myslíš, že tě kvůli Alexandrovi nazabiju, tak se pleteš."
"Ty mě nezabiješ." Damian se tomu podvolil. Jeho tělo došlo k tmavovlasému a jalo se mu rozepínat košili. Kalhoty. Poklekl a nechal se vést instinktem.
Lucian vzdychl. Znělo to slastně a zoufale zároveň. Nebyl schopen se pohnout a Damiana vyhodit. Minulost se mu v hlavě začala míchat s přítomností.
Vztek v něm bublal a míchal se se šťastnějšími vzpomínkami. Nedokázal oddělit jednoho od druhého. Oba ho přitahovali. Jeden nebezpečný ve své podstatě, v druhém zkažená něžnost. Přeci nebylo možné, aby to byla náhoda.
Damian přestal a vstal. Lucian byl vzrušený, ale duchem mimo. V lesech se ukrýval, aby si mohl udržet vzek a odtažitost. Přítomnost Damiana ho nutila srovnávat, vzpomínat.
Políbili se. Pak hlouběji. Lucian to jemné tělo pevně obejmul a kormidloval k posteli, pod kterou se možná ukrývalo vysvětlení všeho.
Ale teď se na to nedokázala soustředit mysl ani jednoho z nich. Těla je přemohla. Těla se dotýkala, bojovala, usmiřovala se, svlékala a milovala se. Jen ten okamžik, tu věčnost, kdy neexistovalo nic, než jejich touha a propletená těla.
"Luciane!"
"Adriane!"
Tak rychle, jak jejich touha přišla, tak zmizela. Damian vytřízlivěl a i jeho temná stránka se najednou strachy stáhla do pozadí. Nadechl se, vydechl. Nedokázal nic říct. Nahý vyběhl z postele a zastavil až ve svojí ložnici.
Co se to dělo? Je to možné? Nemá přeci žádné důkazy, nemůže přeci být všude. Adrian není až tak vzácné jméno. Lucianovou postelí jich mohlo projít hned několik. On, ten jeden konkrétní, přece nemůže mít takovou moc, aby ho ničil i teď.
Lucian seděl v peřinách své postele a po několika letech mu po tváři stekla osamocená slza. Zbořil zeď. Zabité se vrátilo k životu. To proklaté jméno. Když vyšlo z jeho vlastních úst, zničil svou těžce vypracovanou obranu z nenávisti ke všemu živému.
Pocítil touhu Damianovi vysvětlit, co se děje. Co se dělo. Ale jak by mohl? Copak by to pochopil?

Netušil, že Damian si drží tajemnství, které s tím jeho souvisí víc, než mohl kdokoliv tušit.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lex-san Lex-san | Web | 19. dubna 2014 v 21:17 | Reagovat

Tak a jsem tady! :-D Sic jsem si musel předchozí příběh oživit, ale o to víc jsem rád v jeho pokračování. Nečekal jsem až takovéhle hrátky 8-) a jsem docela napnutý, co se stalo v minulosti takového, že je to ovlivňuje i v jejich přítomnosti.

Díky za další díl a těším se na pokračování :-D.

2 Neferet Neferet | 18. května 2014 v 14:57 | Reagovat

taaaaaaaaaaaaaak na toto som zvedavá :)

3 KATKA KATKA | 21. srpna 2014 v 14:45 | Reagovat

moc by mě zajímalo co bylo a bude :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama