Po dvou letech jsem otevřela blog. Takový můj kostlivec ve skříni. Sama sebe jsem překvapila tím, že se to stále dá číst. Jenže... Dá se po dvou letech navázat tam, kde člověk přestal? Mám na to ještě hlavu?
Trochu mě píchá u srdce, když vidím Kinshi Koi nedopsané. Hlavně po tom, co jsem zase otevřela povídku, která mě k tomuto megalomanskému projektu inspirovala.
Pálí mě práce do školy. Nechce se mi do nich. Do psaní povídek, navázání- k tomu se nemůžu donutit právě kvůli těm pracím do školy, do kterých se mi nechce.
Jsem v začarovaném kruhu. V takovém, kolem kterého je pole z lenosti.
Prokrastinuju tím nejhorším způsobem, nejsem schopna tvořit.
štvu se.
Koukám, že jsme na to obdobně. Taky jsem se k psaní dostal po hrozně dlouhý době. Až mě z toho mrazí
. Ale jsem rád, že i ty ses vyhrabala ze svého spisovatelského záhrobí a těším se na tvé literární počiny 
.