A3(2): a velké přípravy

20. října 2014 v 11:46 | VaniLee |  A3 (Akane a Aris)
Já vím, já vím... Vždycky toho naslibuju, a pak skutek utek... A mám na to pokaždý dost výmluv.
Takže nic konkrétního neslibuju. Jen že se na všem pracuje, ale bakalářka, státnice, práce a planování nejmenované akce, ze které mě klepne, musí mít hold přednost.



Byl to zhruba měsíc od mýho nevhodnýho laškování s nevhodným koketou. Eric se sice snažil sem tam mi otravovat život, ale měl jsem dojem, že jeho tatík preventivně zasáhl. Občas je dobré, když rodiče znají choutky svých nevychovaných dětí.
I situace s Arisem se celkem usadila. Můj poslední kocovinový výlev mu zatím stačil, a kromě tulení navíc ode mě nic moc dalšího nevyžadoval. Hrál si na spokojenou hospodyňku, občas si odřel auto (což vyžehlil takovým způsobem, že se mi dělaly mžitky před očima ještě půl hodiny.) a jinak nezlobil.
Auta, kde byla bohužel příliš velká šance potkat toho chlípného nevychovance, jsem odsunul lehce stranou. Do skladu jsem za celou dobu dojel dvakrát, a ještě jsem si předtím ověřil, že se Eric nakrucuje někde jinde. Zrovna se připravovala velká akce, takže většinu měsíce trávil v Americe, kam jsme měli dostat velkou hromadu hodně drahých aut.
Johnny o sobě vědět nedal, v televizi taky nic nebylo, takže jsem předpokládal, že spokojeně podvádí svoji novou ženu. Jak jsem mu ten klid záviděl.

"Akane, co chceš teda k tý snídani?" vtáhl mě Aris zpět do reality. Seděl na posteli mezi milionem polštářů, které vůbec nevim proč máme.
Protáhl jsem se, popadl ho kolem pasu a svalil ho na sebe, "Co takhle jedno nemravný štěně?" pověděl jsem mu do ucha a následně ho kousl do krku. "Mmm, přesně ta snídaně, kterou potřebuju."
Převalil jsem ho pod sebe za lehce pohoršeného pištění, jak se snažil hrát na mravného.
"Pomóc, úchyl..." stačil ještě zahučet, než jsem mu ucpal pusu tou svou.
S rukou jsem zavítal na jih, kde už bylo vše zcela vzhůru. Stačilo trochu třít a Aris začal vrnět.
"Asi bych tě měl přejmenovat ze štěněte na kotě." pošeptal jsem mu do ucha, načež se Aris probral s erotického koma a začal mě zuřivě svlíkat. Když se dostal se spodkám, notně napnutným nutno říct, povalil mě na záda a stáhl to ze mě.
"Dneska nahoře, jo?" zeptal jsem se, ale Aris nevnímal. vrhl se na mě...

"Ughhh..." stačil jsem ještě inteligentně říct, než nastalo černobílo. Z dálky jsem zaslechl Arisův finální vzdech. Pak se na mě povalil a málem mi vyrazil dech.
"Ughhh!" chvíli jsem sbíral dech a vědomí.
Zpocený Aris se na mně válel, a já si nemohl pomoct. Pleskl jsem ho přes zadek, "Tak, co ta snídaně, puso?" věnoval jsem mu svůj nejameričtější úsměv.
Odměnou mi bylo šťouchnutí do žeber a vyčerpané vzdychnutí, "Jsi nemožnej..."
Odvalil se ze mě, ale do kuchyně už mu síla nestačila.
Hold budu muset být dneska za hospodyňku já.
Nechal jsem zjevně vyčerpané kotě kotětem a zamířil jsem si hrát na pana kuchaře.
Teprve, když jsem dorazil do naší, dle mého názoru, zbytečně velký kuchyně, došlo mi, že vlastně vůbec nevim, kde co je. Tohle bylo Arisovo království.
Vsadil jsem na jistotu. Vytáhl jsem z lednice všechno, co vypadalo snídaňově, a esteticky to rozložil na talíře. Dokonce jsem laškoval s myšlenkou, že udělám vajíčka, ale po mém posledním pokusu, kdy z nějakého důvodu chytla fialovou barvu, jsem se rozhodl radši zbytečně neriskovat. Arisovi jsem udělal jeho oblíbené maté, sobě zabijácký kafe, všechno jsem rozestavil ještě estetičtěji na stůl a čekal, než se Šípková Růženka probere.
Tefefon zazvonil zrovna v okamžiku, kdy jsem se kochal skoronahým Arisem, jak ťapká ze schodů a protahuje se. Místo myšlenek na druhé kolo jsem radši zvedl telefon.
"Monico, vy pracujete i v sobotu?" zeptal jsem se své sekretářky udiveně.
"Pane Enami! Já se Vám tak strašně moc omlouvám! Poslední dobou toho bylo s papírováním kolem firmy tolik... Omlouvám se, že jsem Vám to nepřipomněla! Až včera večer mi volali organizátoři, jestli s Vámi mají počítat. Nevadí, že jsem řekla, že půjdete s panem Arisem?" mlela páté přes deváté, aniž bych tušil, o co jde.
"Monico, zarazte!" uťal jsem její omluvnou řeč, "O čem to sakra mluvíte?"
Aris do sebe cpal obložený bagel s tolika věcma, že to pěkný neni, a nechápavě na mě zíral.
Monica se nadechla a konečně se dostala k jádru věci, "Přeci galavečer! Charitativní akce firem. Dražba, peníze na děti s rakovinou. Musíte se tam jako majitel firmy ukázat."
"Aha." došlo mi to. Moje firma dala největší příspěvek na dětskou nemocnici. Budou mi předávat nějaký pitomý ocenění. Pitomá hromada lidí, který jsou mi u zadku.
Monica pokračovala: "Dovolila jsem si Vám s panem Arisem zamluvit krejčovství v centru na půl jedenáctou. Zítra ráno budou obleky hotové, za to se pan Simons zaručil. A bude Vás obsluhovat osobně." teď už mi v podstatě rozkazovala. Věděla proč. Já bych se sám na takovou pitomou akci nedokopal. Vlastně jsem to ani neřekl Arisovi.
V hlavě se mi rozsvítila žárovička. Příležitost Arisovi preventivně dokázat, že je chtěný. Takováhle šílenost se mu bude líbit, nehledě na to, že bude mít pocit, že se s ním chlubím. A mně to aspoň vyslouží respekt ostatních i veřejnosti. Teplej šéf monstr firmy. Co víc si může bulvár přát?
"Dobře Monico, budu s tím počítat." položil jsem telefon a usmál se na Arise.
"Co se děje?" zeptal se s plnou pusou.
"Půjdeme nakupovat, kotě?"
Rozzářila se mu očička a skočil mi kolem krku, "Báječný."
"A to počkej, až ti řeknu proč." dávkování dobrých zpráv musí být postupné. Jinak by ho trefilo, "Padej se oblíct, za dvacet minut vyrážíme."
Nehledě na jeho zvědavé dotazy jsem zamířil do sprchy. Aspoň se Aris stihne dvacetkrát převlíct, než si stejně vezme to první, co ho napadlo.

O galavečeru jsem mu řekl v autě. Málem mi proboural střechu. Hopsal o sedadle a vymejšlel, co si necháme ušít, a jak námto spolu bude úžasně slušet. Tohle byl ode mě geniální tah.
V krejčovství byl Aris ve svém živlu. Pan Simons byl seriózní muž, ale stejně se neubránil zdvihlým koutkům, když mu Aris líčil svou představu.
"Máte obravdu výborný vkus a přehled, pane Arisi. Budete hvězdou večera." řekl Simons s naprostým klidem a kotě zrudlo nepochybně až na zadku. Měl jsem chuť to zkontrolovat.
"Tak se do toho dáme, ne?" zeptal jsem se a vyskočil na vyvýšený stupínek, abych se Simonsovi dobře měřil.

Z krejčovství jsme ještě zamířili do obchodu s botami, protože "Když už máme mít pěkné oblečení, nesmím to zkazit nějakejma křuskama". Aris to dost prožíval.
Ve dvě už jsem byl tak urvaný a hladový, že se i nákupní bestie nade mnou smilovala. Pro změnu jsme si zašli do obchoďáku na kebab a kolu, což jsem měl v podstatě zakázané. Asi jsem byl fakt hodný.
Já se spokojeně cpal a Aris spokojeně vyprávěl, na co všechno se těší.
"Nedělej z toho tak velký drama. Prostě mi daj nějaký pitomý skleněný těžítko a řeknou děkuju. Pak jdem dom, ne?"
Do Arise jakoby uhodil blesk, "Cože? Ty mě chceš připravit o největší noc mého dosavadního života..." už mu nabíhala slzička.
Povzdechl jsem si. Když už jsem ho do toho zapojil, musim si to hold vytrpět do konce.
"Ale tančit neumim..." zahlásil jsem vítězoslavně.
Aris se ještě vítězoslavněji usmál, zvedl telefon, na kterym od rána něco řešil a zahlásil, "Domluvil jsem se Kurtem, že si nás dneska od čtyř vezme do parády. A zítra od desíti do čtyř! To abych se stihl připravit." Poskakoval po židli, jak šílená patnáctka.
Málem jsem omdlel, "Ty potvoro malá..." pokusil jsem se o zlověstný tón.
Kotě na mě zamrkalo, přišouplo se s provinilým kukučem ke mně a zašeptalo do ouška, "Když se budeš snažit, večer ti to vynahradím..."
"Pozveš kámoše?" ušklíbl jsem se a dostal decentní facku.
Aris se urazil. Začal jsem počítat. Nevydržel to ani do patnácti. Vrhnul se na mě a prosil a prosim a prosil a prosil.
"No jo, prosimtě..." povzdechl si poraženecky.

Už hodinu jsem trpěl. Kurtík mě nutil stát rovně, hejbat boky a ještě se u toho usmívat. Zato Aris byl ve svém živlu. Vrtěl sebou a předváděl se, aby mi dokázal, že i chlapi můžou tančit. Bylo to peklo.
Zazvonil telefon. Myslel jsem, že je to spása, dokud jsem to nezvedl.
"Čau fešáku." zavrněl Eric do telefonu.
"Nemám čas." odsekl jsem mu.
"Ani na Johnnyho?" zeptal se jízlivě.
Hrklo ve mně. Vystřelil jsem, za nenávistného pohledů těch dvou teplejch balerín, z obýváku přetransformovaného na taneční sál, a zamkl se v pracovně, "Co je s nim?"
"Poslal vzkaz," napínal mě Eric.
"Ty malá nadržená..." nestačil jsem dokončit nadávku.
"Klid, klid, povím ti to. I když mě teď spíš zajímá, jak moc nemůžeš zapomenout na naše společné chvilky." začal laškovat.
"K věci, Ericu..." zavrčel jsem.
"Zaprvý je těhotnej. Teda jeho poslední žena. Tak jsem mu za tebe poslal gratulace. Druhá věc je obchodní. Musíme se sejít."
"Po víkendu. Mám zítra to gala." prozradil jsem nechtěně víc, než jsem chtěl.
"Hmmm, tak to se uvidíme."
"Nedělej si naděje, doprovod už mám. V pondělí ti dám vědět, kdy se sejdem."
"Páni, tys musel hodně zlobit, když ho bereš na veřejnost. Nebo si zajišťuješ předplatné, abychom si mohli udělat opáčko?"
"Jsi idiot." odpověděl jsem mu a položil to.
Báječný. Kromě toho, že jsem tam musel mluvit před lidmi, dělat doprovod Arisovi, tančit s ním a být tam do konce, ještě ke všemu budu odolávat náletům toho dobytka.
Plán byl jasný: Vrkat s Arisem, nehnout se od něj na krok a pokusit se ho co nejrychleji přesvědčit k nemravnostem v autě po cestě domů.
Vrátil jsem se do obýváku, popadl ho a vlepil mu pořádnou pusu. Kurtík závistivě zaáchal.
"Tak se do toho dáme, ne? Když už musim tančit, tak ať ostatním spadnou čelisti."
"Kdo to byl?" zeptal se Aris lehce omámeně.
"Práce, práce, samá práce. Pojď trénovat, zlato, večer tě čeká ještě jedna směna, tak ať toho stihnem co nejvíc." zavrněl jsem mu do ucha a zmáčkl mu zadek.
Zvuk, který vydal Kurt jsem snad ani radši neanalyzoval. Ale rozhodně někomu těžce záviděl.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ell ell | 20. října 2014 v 20:43 | Reagovat

Vtipné, jako všechny předchozí díly. :-D. Akane mám před sebou velmi náročný večer. Naplánové to má pěkně, tedy pokud mu do toho neplánově zasáhne Aris s Erikem. :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama