A3(2): jako hvězdy

10. listopadu 2014 v 12:54 | VaniLee |  A3 (Akane a Aris)
Je to tu! Akce Gala! Jak si s tím ti dva poradí? čtěte a zírejte. :D

Nastal den D, hodina H, minuta M, vteřina V. Tyranie Akaneho T.
Aris se ještě šlechtil v koupelně, a já jak idiot stál dole v chodbě, nechával se upravovat od své drahé sekretářky a litoval, do čeho jsem se to navezl.
Monica cosi štěbetala, ale já byl myšlenkama jinde. Konkrétně v posteli s Arisem. Večer to byl výživný, ale tohle mi bude muset tímto tempem ještě tak týden splácet.
Aris slavně vylezl z koupelny a začal scházet ze schodů, jak kdyby byl princezna. Čekal procítěné áááách, kterého se ovšem dočkal jen v ženském podání.
Sice mu to fakt seklo (tak, že bych ho na místě ohnul o skříňku a něžně zneužil), ale jen jsem mu uznale pokynul hlavou.
Aris nakrčil nosánek a povýšeně prošel ke dveřím, aniž by mi dal aspoň pusu. Čekal.
Povzdechl jsem si. Už to začíná.
Sundal jsem mu z věšáku kabát a pomohl mu do něj, "Varuju tě Arisi, jestli se budeš chovat jak primadona, zůstaneš doma. V autě očekávám kompenzaci tohodle divadla." zašeptal jsem mu do ucha, otevřel dveře a plácnutím přes zadek jsem ho poslal ven.
Hodil po mně vyděšený kukuč, přikývl a poslušně cupital k limuzíně, kde už čekal řidič, aby nám otevřel dveře.
Rozloučil jsem se s Monicou, která jela vlastním autem a šla i jiným vchodem. Jakožto pouhá asistentka neměla nárok na červený koberec. Pravidla. Já bych jí klidně vzal.
Došel jsem k autu a nastoupil dovnitř. Jakmile jsem dosedl, vrhlo se na mě štěně. Od kotěte jsem upustil. Kočky jsou mrchy. To Aris není. On je jen pako.
Když se mi konečně podařilo dostat jeho jazyk z mojí pusy, tvářil se děsně ublíženě.
"Já jsem chtěl, abych se ti líbil..." vyčetl mi nedostatek áchání.
"Puso, vždyť ses mi líbil. Úplně jsem tou nádherou oněměl." pronesl jsem tak vážně, jak to šlo.
Praštil mě do stehna a vrazil mi pusu, "Jsi mizera. Ale počkej, já si dnešek užiju. A ty taky. Sednou si z nás na zadek."
"O tom ani v nejmenším nepochybuju..." už jsem viděl, jak na mě koukají kolegové bossové ostatních firem. Nejen, že jsem jim vyfoukl ocenění a měl ve vlastnictví největší farmaceutickou firmu. Ještě jsem teplej. Otevřeně teplej! Klepne je.
Už jsem se toho nemohl dočkat.

Aris si celou jízdu užil. Civěl z okna, pil šáňo a oňufával mě. Já se systematicky nalejval. Ne do ožrala. Jen, abych tam ty lidi nevystřílel, ba s nimi i přátelsky komunikoval.
Konečně jsme dorazili k muzeu, které bylo pro dnešní večer proměněno v taneční sál, aukci a jídelní sál v jednom. Když už jsem do toho vrazil tolik peněz (Samozřejmě, že jim nestačili peníze na děti. Chtěli ještě na zaplacení gala, zloději.), aspoň to bude stát za to. Doufám.
Limuzína zastavila u koberce, nějaký poskok nám otevřel dveře.
Nádech, výdech. Aris zářil jak sluníčko.
Vystoupil jsem a spustila se palba blesků a cvakání spouští. Samozřejmě, že se to nemohlo obejít bez účasti všech plátků. Jak bulváru, tak seriozních.
Mávnul jsem jim a následně pomohl Arisovi z auta. Chvíli vypadal, jak kdyby spadl z měsíce, ale během dvou vteřin se zase rozzářil.
Trochu jsem čekal nějaké to překvapené ách nebo trapné ticho, ale místo toho se do mě hned pustili.
"Pane Enami, přiznáváte tímto oficiálně svou orientaci?"
"Chcete pronést nějaké prohlášení?"
"Proč jste partnera tak dlouho tajil?"
A tak dále a tak dále.
Aris se na mě důležitě podíval. Něco jsem říct musel.
Otočil jsem se k dámě, kterou jsem si pamatoval z jedné tiskovky. Patřila k těm méně vlezlým a více slušným. I proto získávala víc rozhovorů, než kdokoliv jiný.
"Nemám potřebu se k tomu nijak vyjadřovat. Jako každý mám nárok na osobní život. S přítelem bychom ocenili, kdybyste nám ponechali soukromí. Děkuji." pokývl jsem reportérce, chytil Arise kolem ramen a navedl ho dovnitř do muzea.
"Dobrý ne?" zašeptal jsem Arisovi do ucha, zatímco jsme procházeli "září reflektorů" dovnitř.
"Minimálně jsi nikoho zatím nezabil." utrousil Aris přes zářivý úsměv.
Konečně jsme byli uvnitř.
Vzali nám kabáty, oficiální fotograf si nás párkát vyfotil v dobrém světle a pokračovali jsme za pinglem, který měl za úkol nás posadit.
U našeho stolu jsme byli poslední. Byli tu tři pánové vlastnící další velké firmy se zdravotnickým materiálem s manželkami. Uctivě nás pozdravili a my si konečně sedli.
Musel jsem se pousmát. Eric s tatíkem už tu byli, ale usadili je k jednomu z prostředních stolů, dál od nás. Konkurenční kampaň fungovala. Veřejnost nás měla za nepřátele. Aspoň jsem nemusel na Erica koukat během všeho toho kecání.
Aris čile konverzoval s paničkami, které si ho okamžitě zamilovaly. Přecejen, kolikrát si můžou pokecat s mužem, který má cit pro módu. Byly úplně odvařené z našeho oblečení.
Já jsem zapředl nezávazný hovor o práci s manžílky. Měli přede mnou respekt a to mi dělalo dobře. Dokonce jsem si s jedním domluvil schůzku.

Konečně dorazil moderátor.
Po úvodním proslovu, který byl tak zoufale inspirativní, až se mi z toho chtělo zvracet, následovalo pár drobnějších ocenění za pomoc charitám po celém království.
Pak jsem přišel na řadu já. Hlavní událost večera. Za největší dar specializované dětské nemocnici v Londýně ocenění dostává.... Já!
Spustil se potlesk (Aris skoro poskakoval po židli, jak usilovně plácal), já se zvedl a došel k vyvýšenému pultíku, kde mi ocenění (skleněnou sošku prapodivného tvaru) předal primář dané nemocnice. Stoupl jsem si za pultík. Na proslov jsem se poctivě připravoval.
"Děkuji. ... Jak asi všichni, kteří se mnou již v minulosti mluvili, ví, mám rád stručnost." jedna půlka sálu se zasmála, druhá si pobaveně oddechla, že je nebudu zdržovat od rautu, "Takže velmi jednoduše. Děti jsou naše budoucnost. Lékařství je naše budoucnost. Většinu z nás tady živí, že?" další smích, "Bylo jen logické pomoci institutu, který pomáhá jak našim dětem, tak naší vědě. Za cenu děkuji, ale hlavní ocenění patří všem těm skvělým lidem, kteří tam pracují." rukou jsem namířil k dojatému primáři s některými lékaři a sestrami a procítěně jsem zatleskal.
Ostatní se přidali a já se vrátil na své místo.
Aris mi dal decentní pusu (aby jeho nové kámošky nekleplo) a tvářil se děsně pyšně.
Následovalo pár dojemných proslovů, než moderátor konečně ohlásil, že raut je připraven, následován aukcí v sále číslo 2 a kapelou s taneční hudbou v aule.
Všichni se logicky nacpali k rautu. Já jsem vyslal pingla, aby nám něco přinesl. Přecejen jsem hvězda večera, tak si můžu dovolit nějaký manýry.
Aris mi nadšeně špital, jak je na mě pyšný, jak se mi to povedlo a jak jsou paničky milé. Že prý s nima půjde i nakupovat.
Před námi přistály dva talíře plné drahých dobrot a my se do toho s chutí pustili.

Arise jsem na místě neudržel déle, než půl hodiny. Chtěl tančit. Že k tomu dojde, s tím jsem se smířil, ale byl jsem tak přežranej, že jsem ho nejdřív ukecal na aukci. Koupím mu nějakou nesmyslně drahou blbost, kterou vyráběly děti.
Vybral si látkové štěně, které sešívalo dítě s rakovinou. Musim uznat, že docela roztomilý to bylo. Takovým tím odrbaným, nevkusným způsobem.
Hračku Aris nacpal Monice a došlo na tanec.
Po procítěném obrácení očí v sloup jsem se způsobně uklonil rudnoucímu Arisovi, "Smím prosit?"
Aris mi stydlivě podal ruku, a za pohledů nejbližšího okolí, byl odveden doprostřed parketu. Postavil jsem se, jak mě to Kurtík učil. Čapnul jsem Arise, jak se slušelo, odpočítal si rytmus a začal s pomalým waltzem. Ještě štěstí, že si Aris vybral právě tenhle okamžik. V ostatních tancích jsem dost plaval. Počítal jsem kroky a snažil se u toho tvářit, jako že je to nejlehčí věc na celém světě. Aris měl v očích takový ten zasněný pohled, že jsem ho měl zas chuť někde u vitrín se sarkofágem něžně zneužít. Měl jsem z toho příjemný pocit, což mě překvapilo. Nečekal jsem, že to bude něco jiného, než čiré utrpení.
Páry kolem nás se stáhly k okraji parketu a všichni na nás zírali. Dokonce ani nikdo neyzvracel.
Párkrát jsem Arise zatočil, ještě jednou obkroužil parket a efektně do hudby jsem to zakončil Arisovým zakloněním.
A vysloužil jsem si celkem hlasitý potlesk.
Byl jsem hvězda.
Arise jsem si odvedl stranou. Pingl, kterého jsem poučil, aby nám průběžně nosil pití, ať budem kdekoliv, mi přinesl whiskey a Arisovi vodu a šáňo.
V ústraní jsme odpočívali. Sem tam se u nás někdo zastavil, potřásl rukou, pogratuloval k ocenění a zmizel.
Vlastně to byl příjemný večer.
"Koukám, že ses rozhodl být dneska za hvězdu..." zavrněl za mnou Eric.
Příjemný večer skončil.
S kyselým výrazem jsem se k němu otočil, "K tomu se rozhodovat nemusím. Já jsem."
Aris zmateně koukal.
"Arisi, to je Eric. Synátor mého bývalého šéfa. Ericu, to je Aris. Můj partner." oficiálně jsem je seznámil.
"Aha." hlesnul Aris a přitiskl se majetnicky k mně. Že by něco tušil?
Eris se nevhodně zavrtěl, "To je jediný titul, který pro mě máš? Synátor?" postěžoval si na to, jak byl představen.
Hrůzou mi vstaly chlupy na zátylku. Snad to nechce vyžvanit?!
"Ericu. Doufám, že pana Enamiho neobtěžuješ..." Firewell mluvil tlumeně, ale stejně tak strašidelně. Ericovi okamžitě spadl hřebínek. Byl to báječný pocit, vidět ho takhle schlíplího.
"Nemějte starosti. Jen mi přišel pogratulovat k ocenění." společensky jsem zalhal, a i když mi tatík nevěřil ani sovo, s lehkým pousmáním mi podal ruku.
"Tak to se musím připojit. To byla výborná investice. Vynese vás to vysoko na žebříčku popularity. Na pár let nebudete mít o zakázky nouzi. A když k tomu připočítám tohoto mladého muže," pokývl k vykulenému Arisovi," zadělal jste si na velmi dlouhodobou popularitu na všech frontách."
Jasně, že o tom nepřemýšlel, jako o dobrém gestu, ale jako o investici. On jinak snad ani přemýšlet neumí.
Popostrčil jsem Arise dopředu, "Pane Firewelle, dovolte mi představit vám mého partnera. To je Aris Miune. Arisi, tady pan Firewell býval kdysi mým vedoucím."
Firewell se zasmál, "Vychoval jsem si vás a vidíte. Teď jsme konkurence." a podal Arisovi ruku, "Moc mě těší, pane Miune. Pokud je tady Enami tak dobrý partner, jako je obchodník, musíte se mít vskutku báječně."
"Ehm, jistě. Máme se báječně." Aris klopil oči a hned jak mi Firewell ruku pustil, schoval se zpět ke mně.
Eric tam celou dobu stál a koukal jak tele na nový vrata.
"Vidíš, Ericu? Tohle je chování obchodníka. Nestydí se za sebe a má podporujícího partnera, kterého se rozhodně nemusí stydět předvést na veřejnosti. Ne jako ty, který se každý den taháš s někým jiným.
Pane Enami, musím říct, že bych byl jen rád, kdyby si z vás můj neotesaný syn vzal příklad. Takhle mu nebudu moci firmu odkázat- skončila by v troskách."
"Ale prosímvás." mávl jsem rukou, "Člověk se nestane obchodníkem za den. Pořádně ho zaměstnejte, a on už se do toho dostane." udělil jsem mu potěšeně radu tak, abych se toho mizery co nejrychleji zbavil.
"Máte pravdu. Zjevně má moc času na nesmysly. V jeho věku jsem se z práce skoro nehnul, abych zaopatřil rodinu a ještě s firmou expandoval." Firewell mi dal za pravdu a Eric mě málem zavraždil pohledem. Ještě štěstí, že si teď rozhodně nic nedovolí.
"Mimochodem, Enami. Ten váš tanec! Všichni páni ředitelé vás za to musí nenávidět. Paninky, které vás viděly, jim teď nedají pokoj." zasmál se a ukázal k pakretu, kde se potila hromada obtloustlých postarších pánů, které při každém kroku sekýrovaly manželky.
S Arisem jsme se nemohli ubránit úsměvu. Byli jsme fakt dobří. A já byl neuvěřitelně rád, že tam se mnou byl.
"No nic, už vás nebudeme obtěžovat. Užijte si zbytek večera." potřásl nám rukou, luskl na Erica, který ho se skloněnou hlavou následoval kamsi do davu.
Vrazil jsem Arisovi pořádnou pusu. Vypadalo to na skvělou noc.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Neferet Neferet | 11. listopadu 2014 v 13:37 | Reagovat

Som zvedavá ako to pôjde ďalej.....Eric očividne ešte narobí problémy :)

2 ell ell | 14. listopadu 2014 v 19:26 | Reagovat

Ale, ale, tolik se Akane bojí, že se to provalí? :-D, asi má před očima apokalyptický scénař, který by následoval, Aris by nastolil těžký psychologický teror ;-)

3 kylar kylar | 5. dubna 2015 v 10:29 | Reagovat

prosím, prosím, já bych chtěla pokracování moc se mi líbí povídka o arisovi a akane! přecetla jsem ji snad asi trikrat za sebou...moc velka pochvala, doufam ze se dockame pokracovani :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama